„Často Tě slýchám ptát se tatínka, jak vypadám a kde bydlím,“ píše v prosinci 1920 sám Otec Vánoc tříletému Johnu Tolkienovi. Kouzelně ilustrované dopisy s vyprávěním polárních dobrodružství bude J. R. R. Tolkien posílat svým dětem dalších 23 let, dokud nejmladší Priscilla neoslaví 14 roků.

A příběhy to jsou neuvěřitelné i na Santu Clause. Malý John, Michael, Christopher a Priscilla se tak o Vánocích 1931 třeba dozvědí, že se goblinové pokusili ukrást všechny dárky… Masová korespondence na severní pól přitom vznikne jako ryze americký fenomén díky jednomu vychytralému newyorskému zlodějíčkovi.

Svatá autorita

Kdo a kdy s celou tradicí začal, nevíme. Jisté je, že první dopisy nejsou pro Santu, ale od Santy. Rodiče využívají autority svatého Mikuláše – Santa Clause – a skrze jeho káravý hlas domlouvají svým ratolestem za nevhodné chování už začátkem 19. století.

„Pochytil jsi některá neslušná slova. Doufám, že se jich zbavíš tak, jako bys to udělal s kyselým nebo trpkým ovocem,“ dozví se od „Otce Vánoc“ děti amerického básníka Henryho Wadswortha roku 1853. Stejného způsobu, jak ke slušnému chování přivést svou dcerku, rafinovaně využívá i spisovatel Mark Twain (1835–1910). Brzy začnou psát děti zpátky. Kolem roku 1870 pošťáci začnou trousit zkazky o tom, že na poštovních úřadech se hromadí dopisy, adresované Santa Clausovi.

Spalovna dětských přání

Většina těchto dopisů končí v „kanceláři mrtvých psaní“, kde se v lednu hromadně spálí. Na přelomu 19. a 20. století najednou veřejnost začne volat po trochu vánočnějším nakládání s dětskými sny. S nejnápaditějším řešením přijde v roce 1913 svobodný a bezdětný makléř John Duval Gluck, Jr. z New Yorku. Dle jeho konceptu si dobrovolník vyzvedne dopis a osobně se postará o to, aby dítě dostalo, oč si napsalo. „Chceme jen šířit vánoční radost a ochraňovat dětskou víru v Santa Clause,“ prohlašuje o svojí Asociaci, která dohlíží na plynulý chod celé akce.

Vánoce něco stojí

První Vánoce se povede vyřídit 28 000 dopisů. „Zahrál si na Santu a vyřešil ekonomický problém!“ oslavuje deník New York Times podnikatele. Ambiciózní makléř se stává místní celebritou a poplácává se po rameni s místními politiky i hvězdami stříbrného plátna.

Asociace vzkvétá, Newyorčané nakupují dárky pro potřebné o sto šest. Jak ale počet vyřízených dopisů roste, rostou i Gluckovy finanční požadavky. Nejdříve žádá jen o pár dolarů na poštovní známky. Potom o stovky dolarů na zajištění dárků.

Nakonec o stovky tisíců dolarů na výstavbu plánované budovy pro Santa Clause.

Santa je ulil

Lidi najednou začne zajímat, kam všechny ty peníze proudí – nestane se tak ale dříve, než po 15 letech činnosti Asociace. Přeci jen, málokterá figura budí tolik důvěry jako Santa Claus. Během vyšetřování se zjistí, že Gluck peníze darované na bohulibou věc často zašantročil bokem do vlastní kapsy.

Takto zpronevěřil tisíce dolarů. Jeho pověst je naprosto zdiskreditována a celá záležitost s vánoční korespondencí opět padá do rukou pošťákům, tentokrát už lépe zorganizovaným. Nelze mu ale upřít, že zachránil jednu z vánočních tradic – bez něj by dopisy dál končily v mezi mrtvými listy.

Veronika Tyrková