„Pašeráku! Trest tě nemine,“ prohlásí roku 1731 španělská pobřežní hlídka, když ve vodách nedaleko kubánské Havany chytí Roberta Jenkinse, kapitána britské obchodní lodi Rebecca. Vymyslí si pro něj opravdu „lahůdkový“ trest: Useknou mu ucho.
Úkolu se ujme sám kapitán španělské pobřežní stráže. Jenkins si naloží ucho do soli nebo rumu a roku 1739 vypovídá o svém příkoří před komisí britské Dolní sněmovny.
1. Boj o Jenkinsovo ucho
Kdy a kde: 1739–1748, vody v Karibiku
Hlavní aktéři: Velká Británie a Španělsko
„Chceme omluvu a odškodnění,“ stěžují si Britové. Tlak veřejnosti donutí premiéra Roberta Walpolea (1676–1745) vyhlásit v říjnu 1739 Španělům válku. Britové chtějí ovládnout jejich kolonie v Karibiku. Nepodaří se jim to.
Po porážce 20. května 1741 v námořní bitvě u Cartageny na severu dnešní Kolumbie navíc padne i vláda ministerského předsedy Walpolea. Konec útočných operací přinese rok 1742, kdy se v Evropě naplno rozhoří válka o rakouské dědictví.
Britská flotila admirála Edwarda Vernona (1684–1757) se vrací domů. Sčítá ztráty: 20 000 mrtvých a raněných. Španělé jich nemají ani polovinu.
Vypořádání zajistí Cášský mír, podepsaný 18. října 1748. Britové se vzdávají svých ambicí v Karibiku a na ucho kapitána Jenkinse si už nikdo nevzpomene.
2. Prasečí válka
Kdy a kde: 1859, souostroví San Juan patřící státu Washington, USA
Hlavní aktéři: USA a Velká Británie
15. června 1859 spatří americký farmář Lyman Cutlar na svém pozemku prase. Vepřík se k němu podhrabal ze sousední britské farmy Hudson´s Bay Company, která se nachází už za hranicemi, v Britské Severní Americe (dnešní Kanada).
Zvíře by rádo ochutnalo americké brambory. „Mám toho dost!“ rozčílí se Cutlar. Nejde totiž o první prase, které mu žere úrodu, a tak ho zastřelí…
Už v ten den večer ke Cutlarovým vtrhne Charles Griffin, zaměstnanec Hudson´s Bay Company. „Žádám 100 dolarů jako odškodné za prase,“ zuří. „Dám maximálně deset. To prase přeběhlo hranici a bylo na cizím území,“ opáčí s ledovým klidem Cutlar.
Z hrozby zatčení si nic nedělá. Na farmářovu stranu se staví 9. pěší pluk americké armády. Obsadí ostrov San Juan. Britové posílají pět válečných lodí.
Naštěstí nikdo nevystřelí. Americký prezident James Buchanan (1791–1868) 3. září vydává zákaz jakéhokoli útoku.
Otázka hranic mezi USA a Kanadou se ale řeší až roku 1871 ve Washingtonské smlouvě, v níž je uvedeno, že o sporném území rozhodne jako nezávislý arbitr německý císař Vilém I. (1797–1888). „Sporné území připadá USA,“ vynáší verdikt roku 1872.
3. Když se zatoulá pes
Kdy a kde: 18. –23. října 1925, řecko-bulharské hranice
Hlavní aktéři: Bulharsko a Řecko
Když 18. října 1825 řecký psovod hlídkuje na řecko-bulharské hranici, jeho čtyřnohý miláček se mu vysmekne a běží směrem k sousedům. Voják utíká za ním. Neuvědomí si, že se ocitl na bulharském území. Bulhaři zaběhnutého psa zastřelí, Řekové palbu opětují.
Velitel řecké hlídky chce zklidnit situaci a vytasí se s bílou vlajkou. Třeskne však rána a i on padne k zemi.
„Je to politováníhodné nedorozumění,“ omlouvají se pak Bulhaři za své jednání. „Vytvoříme společnou vyšetřovací komisi k jeho objasnění,“ navrhnou Řekům. Než se ale stihnou domluvit, v Řecku přebírá moc generál Theodoros Pangalos (1878–1952).
Bulharům posílá dopis, kde žádá tvrdé tresty pro aktéry přestřelky a tučné odškodnění. Podmínky mají splnit do dvou dnů. Z bulharské strany zazní jednoznačné ne. Pangalosovy jednotky proto vtrhnou 22. října 1925 do Bulharska.
Do konfliktu se na žádost Bulharů vloží Společnost národů. Přikáže Řekům zastavit palbu a stáhnout se. Generál Pangalos se nakonec nerad podvolí jejímu příkazu. Na bulharské straně zůstane asi 50 mrtvých, za které Řekové zaplatí odškodné.
4. Vzbouření pštrosi
Kdy a kde: 2. listopadu–10. prosince 1932, Austrálie
Hlavní aktéři: Australští farmáři a pštrosi emu
„Je to bída,“ zoufají si australští farmáři roku 1932. S hrůzou pozorují, jak hejna nelétavých ptáků provádějí nájezdy na jejich políčka. Pštrosi emu se přemnožili a plundrují úrodu. Farmáři se sami snaží vetřelce chytat, ale nemají moc velké štěstí.
„Chtělo by to všechny ty potvory postřílet,“ prohlašují otrávení zemědělci. To není špatný nápad…
Myšlenky postřílet pštrosy se chytí australský ministr obrany George Pearce (1870–1952). „Když za vystřílenou munici zaplatíte naturáliemi, pošlu na pštrosy armádu,“ slíbí farmářům. A opravdu, do boje míří tři vojáci s kulomety.
Pštrosi ale nečekají poslušně v hejnu na to, až se do nich začne střílet. Po první ráně se rozprchnou. Střelba jich skolí jen pár desítek, zbytek uteče. Nepomůže ani auto s kulometem. Kulometčík totiž nedokáže během drncavé jízdy střílet. Zahyne tak jenom 2500 ptáků.
Australská vláda přiznává porážku a rozhodne se jít na to jinak. Vyhlašuje odměnu za každého mrtvého opeřence. Osamocení lovci pak mají mnohem větší štěstí. S přebytkem pštrosů zatočí. Jenom v roce 1934 je evidováno na 57 000 mrtvých ptáků.
