„Nepomohl spolubojovníkovi. Dostane trest smrti,“ prohlásil mongolský tisícník o jednom ze svých vojáků. Chránit si svůj vlastní život se v Čingischánově armádě nevyplatilo.

Heslo „jeden za všechny, všichni za jednoho,“ zde platilo skutečně do posledního písmene. I díky tomu slavilo vojsko takové úspěchy.

Armáda Čingischána (1155/1162‒1227) vynikala disciplínou, loajalitou a věrností, o jaké si například evropští vojevůdci té doby u svých vojáků mohli většinou nechat jenom zdát.

„Mongolové vyrostli v koňských sedlech, od jara do zimy se cvičí ve válce a každý den jezdí na lov. Je to jejich způsob života,“ psal čínský historik z doby Sung.

Strategický fígl Čingischána tkvěl také v tom, že do vojska začlenil i poražené kmeny Kerejtů a Najmanů. Pravděpodobně za dostatečnou odměnu. Navíc se tak dostali do ochrany silné a centralizované vlády. Přežili v boji proti Džurčenům a Tangutům. Z prvních 13 000 vojáků se tak velikost armády vyhoupla až ke 100 000 mužům.

Odměny podle zásluh

Obrovská masa naprosto nesourodých mužů dostala pevnou ruku. „V mé armádě se odměňuje podle zásluh,“ prohlásil Čingischán. V tomto byl daleko před Evropany, kde rodový původ byl často automaticky důvodem k vojenskému titulu bez ohledu na schopnosti vojáka.

Vznikla garda o 10 000 válečnících, která dozírala nade všemi ostatními vojáky a starala se i o bezpečnost chánova sídla. Prostý voják z této gardy byl nadřazený i veliteli, kterému jinak ve zbytku armády podléhalo 1000 válečníků.

Do gardy se zařazovali ti nejstatečnější a nejloajálnější bojovníci. Přitom jednotky o počtu 1000 válečníků se staly základem armády a veleli jim takzvaní tisícníci. „Byli nepřekonatelní na válečném poli, kde nikdy nepostoupili vpřed, když byli v nevýhodě…

Sto jezdců cválajících kolem mohlo obklíčit tisíc mužů. Tisíc mužů mohlo zabrat stovky mil. Pokud jejich nepřítel své síly rozptýlil, nebo semknul, udělali to taky,“ popisovaly dobové zdroje schopnosti Čingischánových vojenských jednotek.  

Pravidla zaručují disciplínu

Druhý Čingischánův syn Čagataj se stal strážcem vojenského kodexu Jasa, který sloužil jako základ vojenského zákonodárství. Zákoník uznával pouze dva tresty, a sice smrt a vyhnanství na Sibiři.

Právě tento soubor pravidel zajišťoval dokonalou poslušnost vojáků a bezproblémové přizpůsobení se rozkazům velitele. Jeden paragraf, za který se odsuzovalo, byl také „neposkytnutí pomoci svému spolubojovníkovi v boji“.

Díky němu armádní šiky postupovaly skutečně jako jeden muž. „Objevovali se rychle, jakoby se snesli z oblohy a zmizeli jako blesk.

Pokud zvítězili, pronásledovali své nepřátele, nešetříce ani jeden život, pokud prohráli, nikdo nebyl schopen je pronásledovat,“ líčili jednotnost vojska doboví kronikáři.

Do vojska začlení každého

Čingischánovo vojsko postupně včlenilo do sebe všechny kmeny. Džoči, nejstarší Čingischánův syn, začlenil do armády v roce 1207 i sibiřské lesní kmeny a použil je jako týl mohutné mongolské armády.

Posilu přinesli i Ujgurové, kteří vojevůdci nabídli věrnost o dva roky později. Jejich zásluhou získal peníze z obchodu, které umožnily posílit vybavení a výzbroj. Zároveň porazili Tanguty a vytvořili z nich své spojence. V roce 1211 útočily na Čínu. Při bojích se začala hroutit jedna džurčenská pevnost za druhou.

Seznámí se s raketami

Část oddílů v džurčenské armádě navíc povstala a přidala se k Čingischánovi. O čtyři roky později padl Peking. Při dobývání Číny se mongolský vůdce seznámil s raketami. Jako první je potom přivezl do Evropy a používal je ve svých dobyvačných válkách.

Ovšem výhoda Mongolů nespočívala jenom v nových zbraních, které přijali do svého zbrojního arzenálu. Mongolští vojevůdci postupovali stále dál a dál. Ovšem v roce 1227 zemřel Čingischán při obléhání města Edzin-aj.