Byla to věznice, která se stala symbolem nedobytnosti. Alcatraz, skalnatý ostrov v srdci Sanfranciského zálivu, si vysloužil přezdívku „Skála“. Zdejší maximální ostraha, ledová voda a silné proudy zálivu měly zajistit, že nikdo nikdy neuteče.

Oficiální příběh zněl jasně: nikdo z Alcatrazu neunikl a nepřežil.

Ovšem v noci 11. června 1962 se tento mýtus otřásl v základech, když se třem odsouzencům, Franku Lee Morrisovi a bratrům Johnovi a Clarenci Anglinovým, podařilo zmizet beze stopy.

A právě jejich zmizení dalo vzniknout jedné z největších kriminálních záhad 20. století.

Nezničitelné mýty a skutečnost za nimi

Příběh o útěku začal daleko dříve než v oné osudné noci. Frank Morris, muž s IQ blížícím se genialitě, byl už ve vězení proslulý svou vynalézavostí.

Společně s bratry Anglinovými, zloději bank, kteří měli již za sebou pokus o útěk z jiné věznice, vytvořili dokonalé trio. Zatímco ostatní vězni se snažili přežít, oni se soustředili na jediný cíl: dostat se ven.

Svůj plán připravovali neuvěřitelných šest měsíců. Vyzbrojeni pouze improvizovanými nástroji, jako byly lžíce, vidličky a kousky kovu, začali pracovat na zvětšení ventilačních otvorů ve svých celách.

Ty je měly zavést do servisní chodby, která vedla do nepoužívaného prostoru nad celami a následně na střechu.

Jejich pečlivost byla až mrazivá. Každý večer, když bachaři procházeli chodbou, maskovali svou činnost falešnými stěnami z lepenky a papíru. Aby oklamali noční hlídky a navodili dojem, že spí ve svých postelích, vyrobili si figuríny.

Použili k tomu směs mýdla a toaletního papíru, a dokonce nasbírali vlasy z holičství, aby byla iluze co nejdokonalejší. Přesně o půlnoci, když bylo jisté, že hlídky spí, se plížili ven a pracovali.

Vytvořili si systém, jak signalizovat, když se blíží nebezpečí, a svou práci prováděli v naprosté tichosti.

Cesta na svobodu a záhada, která přetrvává

V noci z 11. na 12. června 1962, kdy počasí i stráže pracovali v jejich prospěch, se rozhodli pro finální akci. Prolezli ventilačními otvory, proplížili se chodbami a dostali se až na střechu, odkud se po trubkách a provazech spustili dolů.

Byla to jejich první skutečná zkouška, a přestože se strachovali z odhalení, vše proběhlo hladce. Podařilo se jim dostat se na břeh ostrova. Zde je ale čekala ta nejtěžší překážka: studené vody Sanfranciského zálivu a silné proudy.

K překonání této překážky použili člun, který si vyrobili z více než padesáti pláštěnek a lepicí pásky. Vězni tvrdili, že plavidlo bylo téměř nerozbitné, a doufali, že je bezpečně dopraví na pevninu.

Když se následující ráno věznice probudila a stráže objevily v celách jen figuríny, spustila se masivní pátrací operace. Do pátrání se zapojily stovky agentů FBI, policistů i vojáků, ale těla se nikdy nenašla. Oficiální stanovisko znělo, že se vězni utopili.

Přestože FBI v roce 1979 případ uzavřela, nikdy nebyl s definitivní platností prokázán jejich osud. Objevily se totiž indicie, které naznačovaly, že se útěk mohl podařit.

V zálivu byly nalezeny zbytky pláštěnkového člunu, pádla, a dokonce i jeden ze záchranných pásů. Dále se objevila řada nepotvrzených zpráv, například, že bratři Anglinové posílali pohlednice svým rodinám, nebo že matka Anglinů dostávala anonymně květiny.

Největší rozruch však způsobil dopis, který FBI obdržela v roce 2013. Autor, který se podepsal jako John Anglin, tvrdil, že on i jeho bratr Clarence a Frank Morris přežili. Uváděl, že žil v Severní Dakotě a žil již s podlomeným zdravím.

Dopis sice nebyl s definitivní platností ověřen, ale znovu otevřel debatu o osudu uprchlíků. Ať už se to stalo jakkoli, jedno je jisté:

příběh o útěku z Alcatrazu se stal legendou, která inspirovala knížky, filmy a seriály, a zůstává fascinující ukázkou lidské vůle a vynalézavosti.