Je přesná jako hodinky, krátce po páté přinese ke dveřím ložnice šálek espressa. Jenže dnes je něco jinak, protože i po deseti minutách stojí hrneček na svém místě. Několikrát zaklepe, pak vstoupí pomalu dovnitř. Rozsvícená lampička ozařuje nehybné tělo s malým úsměvem ve tváři.
S bohulibým výrazem vládne Vatikánu Jan Pavel I. (1912–1978). Vcelku rychle se jeho jméno začne skloňovat se slovem usměvavý. Ve funkci vydrží pouze 33 dní, a tak je zároveň někdy posměšně označován za papeže na měsíc.
Zanechá po sobě výraznou stopu a rovněž pochyby, jestli mu na onen svět náhodou někdo nepomohl.
Levicové kořeny
Na svět vykoukne v horské severoitalské vesničce Forno di Canale jako Albino Luciani. Syna zedníka, který vyznává marxistický pohled na svět, pokřtí porodní bába. O dva dny později následuje oficiální obřad v kostele.
Až do desátých narozenin jde víra mimo něj, pohled na ní mu změní kapucínský mnich, jež jeho rodiště navštíví. „Až budeš kněz, musíš stát na straně dělníků,“ překvapivě souhlasí se synovým budoucím zaměstnáním otec. A tak v roce 1923 už sedí v semináři.
Kantoři ale malého Lucianiho označují za velmi živého a nepříliš pilného studenta. Přes veškeré peripetie se dočká a 7. července 1935 ho vysvětí na kněze. Dva roky působí v rodné vísce, než získá práci jako profesor v semináři ve městě Belluno.
Souběžně usiluje o získání doktorátu z teologie, nový titul si může dát před jméno až v únoru 1947.
Prohra v Montaneru
Tím jako by začal jeho vzestup církevní hierarchií. Nejdříve je pravou rukou Girolama Bortignona (1905–1992), který dohlíží na diecézi kolem Belluna. Pár dní před Vánocemi 1958 ale dostává Luciani předčasný dárek.
Papež Jan XXIII. (1881–1963) ho jmenuje biskupem regionu Benátsko. „Chtěl bych být učitelem a služebníkem zároveň,“ nezapře v sobě přívětivost Luciani. Žije skromně a snaží se jít příkladem, v ulicích často chodí jen v prosté černé sutaně.
I on však narazí. V prosinci 1966 umírá ve vesničce Montaner dlouholetý farář. Luciani vybere nástupce, místní ho však nepřijmou. Novému duchovnímu otci dokonce zakáží vstoupit do kostela a na protest většina obyvatel přestoupí k pravoslavné církvi.
Přetlačovaná nemá vítěze, Luciani nakonec nařídí odstranění hostií ze svatostánku. To musí dokonce proběhnout za asistence policie!
Novinář, nebo církevní hodnostář?
To už se píše rok 1969 a budoucího papeže čeká další povýšení, tentokrát z něj Svatý otec Pavel VI. (1897–1978) učiní benátského patriarchu. Pokračuje v lidském přístupu a solidaritě.
Navrhuje například, aby diecéze z vyspělých průmyslových zemí dávaly jedno procento svých příjmů státům třetího světa. Otec by z něj byl v rozpacích, protože jeho synátor volá po postihu kněžích, kteří podporují komunistickou stranu.
Je vidět i slyšet, a tak ho povýší na kardinála. „Červenal jsem se až ke kořínkům vlasů,“ svěří se. Od papeže tehdy obdrží zlatý kříž a řetěz. Prodá ho a utržené finance věnuje chudým a postiženým dětem. To stejné chce i od svých kolegů.
Lidem se pokusí přiblížit skrze otevřené dopisy, které zveřejní v křesťanském deníku. Adresuje je historickým osobnostem jako je Marie Terezie (1717–1780) či Charles Dickens (1812–1870). Některé ale věnuje fiktivním postavám, jednou z nich je třeba Pinocchio.
Vtipně a nenuceně skrze ně upozorňuje na dobové nešvary. „Kdybych nebyl knězem, pracoval bych jako novinář,“ dodává Luciani.
První v historii
V záři reflektorů se ocitá v létě 1978, tehdy umírá Pavel VI. a Luciani jede do Říma, aby se účastnil konkláve.
Mezi 25. a 26. srpnem proběhnou čtyři hlasování, první dvě vyhraje Giuseppe Siri (1906–1989), nemá však dostatečnou podporu, a tak se štěstěna usměje na Lucianiho. Podle některých zdrojů obdrží nad devadesát hlasů.
„Kéž vám Bůh odpustí, co jste učinili,“ prohodí po volbě. Zároveň si jako první papež v historii zvolí dvě jména. Jan na počest Jana XXIII., jež ho učinil biskupem a Pavla po Pavlovi VI., který ho jmenoval kardinálem.
Údajně přemítá také nad jménem Pius, to ale zapudí. „Sluneční paprsek v temnotě,“ prohlásí po volbě Matka Tereza (1910–1997). Tehdy nikdo netuší, že paprsek bude zářit jen 33 dní.
Celkem brzo se vrhá do víru povinností a usilovně pracuje na zlidštění úřadu papeže. Zruší například královské My a označuje se prostým zájmenem já. Odmítá také přenosný trůn, jež nese na zádech 12 lidí.
Nakonec ho přemluví, je však posledním, kdo podivnou tradici použije. K tomu odmítá tradiční honosnou korunovaci. Ostatně jeho mottem je prosté heslo – „pokora“.
Bez pitvy
Snaží se mírnit konflikty, církevního hodnostáře v sobě ale nezapře. Brojí proti antikoncepci, na druhou stranu souhlasí se stavbou mešity v Římě. Lidé si ho oblíbí, kritici však upozorňují na naivitu a málo zkušeností.
Vřelý muž pod nákladem povinností ale chřadne. Několikrát si stěžuje na bolest v hrudi. Osudného 28. září 1978 povečeří a po deváté večer se odebere do svého pokoje. O pár hodin později, tentokrát ráno krátce po páté na něj klepe sestra.
Jako každý den mu nese šálek espressa. Po deseti minutách se vrátí a hrnek je netknutý, a tak zaklepe a vejde dovnitř. Uvidí vychládající tělo Svatého otce. Přivolá lékaře, ten jen konstatuje smrt.
Papež prodělá před 23. hodinou masivní infarkt, čemuž odpovídá rozsvícená lampička a otevřená kniha. A protože vatikánské úřady zakazují pitvu, tělo je nabalzamováno a pohřbeno.
V zajetí konspiračních teorií
Zatímco Jan Pavel I. klidně spí, jeho skon nastartuje všemožné konspirace. Jedna z prvních míří na papežova osobního sekretáře Johna Mageeho (*1936), který mu má do jídla přidat jed. V potaz přichází také vatikánská banka, již si papež vzal na mušku.
Úřad čelí obvinění z praní špinavých peněz a napojení na italskou mafii. A právě nově zvolený potentát přemítá nad personálními změnami. Ze hry nejsou ani svobodní zednáři, jenž podle některých informací působí na klíčových místech ve Vatikánu.
Aktivity sekty považuje církev za neslučitelné s křesťanstvím. Aby byl výčet úplný, nechybí v něm ani nástupce Jan Pavel II. (1920–2005), ten podle některých touží po moci. Aby rozptýlil podezření, vezme si jméno svého předchůdce.
K tomu všemu odstartuje cestu Jana Pavla I. za svatořečením. Nicméně první krok učiní až v září 2022 papež František (*1936), který ho blahořečí.
