Dodnes má slovní spojení Švýcarská garda svůj zvuk. Není divu, téměř 400 let patřili švýcarští vojáci k tomu nejlepšímu, co měli panovníci středověké Evropy k dispozici.
A i když z původních švýcarských oddílů zbyl už dnes jen více méně ceremoniální oddíl chránící papeže, na základech Švýcarské gardy vznikla proslulá francouzská cizinecká legie.
Dnes patří Švýcarsko k nejbohatším zemím Evropy a většinou si ho spojíme s finančními operacemi. Proto, když se dnes mluví o Švýcarské gardě, působí to trochu zvláštně. Jenže na konci 15. století byla situace v téhle hornaté alpské zemi úplně jiná.
Kombinace přelidnění a špatných přírodních podmínek nedávala mnoho příležitostí získat slušnou obživu.
Bohatství nebo smrt
A tak se pro celou řadu mužů stávala vojenská kariéra jednou z mála schůdných cest, jak si vydělat na živobytí a případně dosáhnout bohatství a lepšího společenského postavení.
Více než 15 000 švýcarských horalů proto zvolilo nebezpečnou, ale vábivou cestu ke slávě přes bojiště celé Evropy než obtížný život mezi alpskými vrcholky.
Jejich služeb využívali panovníci snad všech velkých zemí středověké Evropy od Španělska přes Savojsko a Sardinii až po Rakousko a Sasko. Tito muži se neměli kam vrátit a jen vojenský úspěch jim mohl přinést naději na lepší život.
I proto možná prosluli švýcarští vojáci jako ti nejstatečnější a nejodhodlanější ze všech.
Čtyři kolony a pikenýři
Svou vojenskou taktiku pilovali Švýcaři už od vítězné bitvy u Laupenu v roce 1339. Ve válce mezi Bernem a aliancí Fribourgu, Burgundska a dalších tehdejších vládců čelily švýcarské oddíly obrovské přesile.
Vojáci postupovali ve třech, později ve čtyřech liniích (kolonách), přičemž vojáci z další kolony byli připraveni okamžitě doplnit slabá místa v koloně předcházející. Vojáci byli ozbrojeni především halapartnami a píkami.
Ty údajně i během pochodu drželi nad hlavami, aby byli schopni okamžitě reagovat na napadení nepřítelem. I proto bývá jejich taktika označována jako pikový čtverec.
Ve službách krále
Zřejmě největšího věhlasu dosáhli švýcarští gardisté ve službách francouzských králů.
Historii Švýcarské gardy na tamním dvoře začal psát již v roce 1453 král Karel VII. Francouzský (1403–1461), který úspěšně ukončil stoletou válku s Anglií za pomoci slavné Johanky z Arku (1412–1431).
Švýcarští vojáci se stali osobním oddílem krále a jednou z jeho zbraní ve válkách. Jejich oddíly totiž prosluly nejen velkým nasazením, ale také tvrdou disciplínou a oddaností.
Jedinými, kdo se těmto oddílům mohl rovnat, byli až mnohem později němečtí lancknechti.
Instruktoři pro armádu
Švýcarské vojsko si ponechal ve svých službách i Karlův syn Ludvík XI. (1423–1483), který je v roce 1474 najal jako vojenské instruktory, a švýcarské oddíly se díky svým vojenským schopnostem staly brzy páteří francouzské armády.
Přece jen do jejich disciplíny měli Francouzi daleko. Byl to právě Ludvík XI., který z těchto vojáků utvořil svou osobní stráž. A to nejen uvnitř paláce v Louvru, ale i v jeho širokém okolí.
Švýcarská setnina
Osobní ochranu Ludvíka XI. dostalo na starost celkem 100 vojáků, kterým velelo 27 důstojníků. I proto se pro tento oddíl vžil název Švýcarská setnina (Cent Suisses). Kromě osobní ochrany krále v paláci bylo jejich povinností ho také doprovázet do války.
I proto zasáhly tyto oddíly ráno 24. února 1525 do bitvy o Pavii, kde stály po boku dalšího z francouzských králů Františka I. (1494–1547). Tato bitva skončila pro Francii porážkou.
Zajmout krále se ale Španělům podařilo, až když na jeho obranu položili všichni švýcarští vojáci svůj život.
Honosný kostým
Zvláštní postavení Švýcarské setniny bylo zdůrazněno i jejich vznosným a propracovaným oblečením. Vojáci byli vyzbrojeni halapartnami a na náramenících lemovaných zlatem měli umístěny zlaté odznaky vyjadřující příslušnost ke královským jednotkám.
Také jejich stejnokroj vycházející ze švýcarského kroje ze 16. století byl bohatě zdobený krajkami a výšivkou. Při každodenních povinnostech pak nosili měně zdobnou modro-červenou uniformu, ke které náležela čepice z medvědí kůže.
Švýcarská garda
Dnešní název Švýcarská garda použil k označení svých vojáků poprvé další z francouzských králů Ludvík XIII. (1601–1643), který takto pojmenoval svůj regiment švýcarské pěchoty.
Na rozdíl od setniny bylo úkolem nového pluku chránit okolí královských paláců. Švýcarské oddíly byly oficiálně zařazeny do francouzského královského vojska a v době míru byla většina vojáků dislokována v kasárnách na okraji Paříže.
Disciplína ve švýcarských oddílech byla mnohem vyšší než u oddílů francouzských, ostatně také pravidla a tresty zde byly mnohem přísnější. Na druhou stranu, plat švýcarských důstojníků byl mnohem vyšší než jejich francouzských protějšků.
Revoluce znamená dočasný konec
Právě 17. a 18. století patří ke zlaté éře Švýcarské gardy. To dobou tvořilo její oddíly téměř 2500 mužů, kteří byli rozděleni do čtyř praporů a jedné setniny.
Jenže na konci této éry prošla Francie obdobím politické nestability, které vyvrcholilo Velkou francouzskou revolucí (1789–1799).
Zájem o službu ve Francii tedy mezi švýcarskými mladíky pochopitelně upadal, a tak se početní stav Švýcarské gardy u francouzského královského dvora postupně snižoval až na 1500 mužů.
Jejich sílu navíc oslabil i sám Ludvík XVI. (1754–1793), na jehož rozkaz přebrala Národní garda celkem osm děl a munici z výzbroje švýcarských oddílů. Když byl 6. října 1789 král donucen opustit Versailles, oficiálně Švýcarskou gardu rozpustil.
Nechci mrtvé statečné muže
Další vyhrocení bezpečností situace na začátku srpna si vynutilo povolání Švýcarské gardy (přesněji jejích původních oddílů) z kasáren do Tuilerijského paláce. Jenže Ludvík XVI. neměl odvahu se bouřícímu davu skutečně postavit.
„Král nařizuje Švýcarům složit zbraně a vrátit se do kasáren,“ stálo v jeho rozkazu. Kapitánovi gardistů sdělil, že nechce způsobit smrt statečných mužů. Navíc odeslal 7. srpna 300 vojáků do Normandie, údajně proto, že se přes ni chystal prchnout do Anglie.
Ludvík XVI. netušil, že tím podepsal rozsudek smrti pro Švýcarskou gardu i sebe samého.
Masakr 10. srpna
Jen o dva dny později byl totiž král Národním shromážděním prakticky sesazen a již následující noci se moci nad Paříží ujala Povstalecká komuna (Commune insurrectionnelle). Tou dobou už bylo k pouhým 950 švýcarským gardistům přiděleno 2000 národních gardistů.
Ale jejich morálka nebyla zdaleka tak na výši jako morálka švýcarských oddílů, takže když byl zahájen v noci 10. srpna útok na palác, část jich dezertovala. Ne tak Švýcarská garda.
Více než 600 neozbrojených švýcarských vojáků bylo zmasakrováno a jejich těla roztrhal rozběsněný dav. Dalších 160 následně zahynulo ve vězení nebo pod gilotinou. Tam ostatně skončil o půl roku později i život samotného krále.
