Rozmar, nebo nutnost? V každém případě obdivuhodný počin, obzvlášť na svou dobu. Při stavbě Rudolfovy štoly pod pražskou Letnou se totiž ještě nepoužívají trhaviny. Horníci tak musí každý kousek horniny odtesat ručně.

To všechno v téměř absolutní tmě, v hloubce čtyřiceti metrů pod zemí, kde není rozdíl mezi dnem a nocí.

S pracemi na Rudolfově štole se začíná na jaře 1584. „Tahejte!“ ozve se z hlubiny a siláci na povrchu začnou točit velkým kolem. Zabírají, dokud není nádoba s vytěženou zeminou nahoře.

Zatímco tahali plný kýbl nahoru, současně spustili do šachty druhý, prázdný kýbl. Takhle se jede v podstatě neustále – ve dne, v noci.

Ruční naviják neboli tzv.

rumpál se nachází nad každým vyústěním šachty, před nepřízní počasí ho navíc kryje dřevěný domek zbudovaný nad otvorem.

Stejným způsobem, jakým ze štoly dostávají odrubaný materiál, se do práce dostávají i havíři. Postaví se do nádoby a nechají se pomalu spustit dolů. „Zdař bůh!“ zdraví přitom kolegy havíře, s nimiž se potkávají cestou dolů a kterým právě skončila šichta.

Marná snaha

Po ráně kladivem se odlomí kus skály a pak se ozve šplouchnutí. Ocitáme se uvnitř štoly číslo tři a dvojice horníků tu stojí po kotníky ve vodě.

Pustí proto kladiva a začnou do připravených kožených vaků nabírat vodu, kterou pak podobně jako odsekanou zeminu posílají rumpálem na povrch. Je to ale sisyfovská práce. Prostřední šachta se totiž zaplavuje rychleji, než ji stačí horníci „odvodňovat“.

„Prosakování je příliš rychlé. Nestíháme vodu vynášet,“ stěžují si. Podzemní voda představuje problém i u ostatních štol, zde se ale ukáže být neřešitelným. Štajgr proto nechá pracně vydolovanou šachtu zase zasypat.

Tím se stavba obrovsky zpomalí, neboť havíři kopající proti sobě z druhé a čtvrté šachty nyní musí kopat ve skále dvojnásobnou vzdálenost!

A to jenom vyražení samotných šachet do požadované hloubky 43 až 45 metrů, z nichž se má až posléze začít kopat vlastní štola, trvalo dva roky.

Pokrok černý na bílém

Nelze se divit Rudolfově dojmu, že práce postupují příliš pomalu. A tak aby měl nad jejich průběhem větší dohled, pověří dvorního koncipionistu Isaaca Phendlera vypracováním podrobného nákresu štoly.

Do plánu pak plánuje přesně zanášet informace o tom, kolik metrů zeminy již havíři vykopali, kdy budou proraženy jednotlivé úseky a podobně.

K tomu prvnímu dojde na jaře 1589, pět let od začátku výkopových prací, mezi první šachtou a ústím v Královské oboře – přesné datum ovšem není zaznamenáno.

Druhé úspěšné spojení šachet nastane jen o pár měsíců později, tentokrát mezi poslední šachtou a ústím u Vltavy.

Že byly jako první proraženy právě tyto části je logické, neboť ke kopání z koncových stran nebylo potřeba dolovat žádné šachty, takže havíři zde měli přibližně dvouletý náskok.

Astronomická cena

K propojení nejdelšího úseku, a to mezi druhou a čtvrtou šachtou, dojde 17. července 1593. V tu chvíli také havíři zjistí, že se oproti ražbě ostatních úseků mírně netrefili a dodnes je na tomto místě patrné dodatečné dorovnání.

Vzhledem k absenci moderních geodetických nástrojů to ale na úctyhodnosti výkonu zdejších pracantů nic neubírá. Když je prokopáno, je třeba ještě na několika místech štolu dodatečně prohloubit, aby voda mohla samovolně téct až do obory.

Celkové náklady na stavbu Rudolfovy štoly se pak vyšplhají skoro na čtyři miliony grošů.

Podzemní labyrint?

Tajemný průchod skálou od svého počátku vzbuzuje i zvědavost. Už kvůli tomu, že je plodem císaře Rudolfa, který je znám jako obdivovatel a sběratel všeho podivného.

Hovoří se tak například o tom, že lze v útrobách štoly slyšet hrůzu nahánějící kvílení či dupot, že oba konce štoly hlídají žraloci nebo že je v ní kdesi ukryt královský poklad.

Velmi populární je i pověst, podle níž je štola součástí rozsáhlejšího podzemního komplexu, na který je napojen i Pražský hrad. Rudolf by tak mohl nepozorovaně opouštět své sídlo.

Netřeba dodávat, že na původních Phnedlerových plánech, které jsou dnes uloženy v pražském Národním technickém muzeu, žádná taková chodba spojující štolu s Hradem zakreslena není.

Životnosti podobných pověstí pomohou i nacisté, kteří prý v době protektorátu nechají vchody do štoly zasypat. Ačkoliv dnes již zasypány nejsou, štola je až na výjimky pro veřejnost nepřístupná.