Odvolávání se na zdravý selský rozum je v poslední době vysoce módní záležitost. A tento rozum radí, že když se člověk rozhlédne kolem sebe, stojí na ploše, nikoliv na kouli. Ale občas se věci mají jinak a jsou složitější, než se na první pohled zdají.
Pro prastaré civilizace byla ohromná placatá plocha jediným možným vysvětlením existence okolního světa. Gravitace byla tehdy samozřejmě pojmem neznámým, stejně jako mechanika pohybu nebeských těles.
V některých kulturách, byť jinak relativně vyspělých, hypotéza ploché Země přetrvala až do 17. století.
Staří Egypťané a Mezopotámci si Zemi představovali jako placku plovoucí na širém oceánu. Židé žijící v Judeji v dobách biblických viděli svět obdobně.
Podle nich klenutá obloha oddělovala zemi od nebes, přičemž podobně jako většina starověkých národů byli Židé přesvědčeni, že obloha je pevnou kopulí, ke které jsou Slunce, Měsíc, planety a hvězdy přikovány.
„Země je plochá, vznáší se na vzduchu a podobně též Slunce, Měsíc i všechna ostatní tělesa nebeská, jež jsou ohnivá, vznášejí se na vzduchu pro svoji plochost.“ Tak si princip světa představoval řecký filozof Anaximénes (585 př.
n. l.–525 př. n. l.). Podobně vnímal svět i Thales z Milétu (624 př. n l.–548 př. n. l.), který vstoupil především do dějin geometrie.
Ve svém díle svět jako desku obklopenou vodami popisuje i básník Homér. Střed světa podle Řeků představoval omfalos nebo pupek světa v Delftách.
Plochá země obklopená oceánem hrála zásadní úlohu rovněž v kosmografii starých germánských kmenů.
Zatímco pro Řeky, ale také pro staré Indy vyznávající hinduismus a buddhismus, byla zemská placka kruhového tvaru, pro staré Číňany měla tvar čtvercový. Uprostřed se nacházela Čína, však také Číňané svou zemi nazývali a dodnes nazývají Říší středu.
Jiný čínský model se trochu podobal vejci. Ten prosazoval astronom, filozof, matematik a básník Čang Cheng: „Nebe je jako slepičí vejce a jako kulatá kulka; Země je jako žloutek a leží v centru.“ Nu, v něčem se dávný astronom nemýlil.
O mnoho staletí později sondy Voyager ukázaly, že sluneční soustava má vskutku tvar gigantického vejce.
Určitou zakřivenost někteří čínští astronomové Zemi přece jen přiznávali. Na jejím základě vypočítali, že Slunce se vznáší 200 000 kilometrů nad zemským povrchem.
Hypotéza ploché či mírně vypouklé Země vládla čínské astronomii až do 17. století, kdy se dosud velmi uzavřený stát konečně seznámil s evropskou vědou.
Podle dávných indických civilizací pak Zemi na svých bedrech nesly tři obrovské velryby.
Nicméně již staří Řekové si uvědomovali, že teorie ploché Země je neudržitelná. Čím to, že se na obzoru vynoří nejprve stěžně a až poté zbytek lodi, ptali se zejména námořníci. Zatím bez jasných důkazů o kulaté Zemi hovořil Pythagoras a Platón.
Klíčovou roli ve vývoji poznání tvaru Země sehráli Aristoteles, Eratosthenés z Kyrény a také Klaudios Ptolemaios, který působil v egyptské Alexandrii. Všímavému Aristetolovi přišlo přinejmenším zvláštní, že při zatmění Měsíce je zemský stín kruhový.
Erastothénes dokonce velmi přesně vypočítal obvod Země. Okolo roku 250 př. n l. v hornoegyptském Asuánu vztyčil jeden sloup a v 800 kilometrů vzdálené Alexandrii u břehů Středozemního moře druhý.
V létě v pravé poledne nevrhal sloup v Asuánu na zemi stín, ale sloup v Alexandrii ho ve stejném čase za sebou zanechával. Paprsky slunce v Alexandrii vytvářely úhel 7 stupňů a 20 minut.
Promítnutím této hodnoty do středu Země a protnutím s linií protaženou od sloupu v Asuánu ve stejném směru znovu vznikl stejný úhel, který tvořil padesátinu z 360 stupňů celého kruhu.
Erastothénes věděl, že se obvod Země musí rovnat hodnotě padesátkrát 800 kilometrů, tedy celkem 40 000 kilometrů. Svými výpočty se spletl o pouhých 75 kilometrů!
Klaudios Ptolemaios, tvůrce mnohých a na svou dobu přesných map, při své práci již vycházel z kulatosti Země. Postupem času antická filozofie a věda převzala poznání Země jako kulatého objektu za svou věc.
Středověké křesťanství mělo s kulatou Zemí zpočátku problém. Panství Arabů bylo této myšlence otevřenější. Kolem roku 827 z příkazu chalífy Al-Mámuna bylo na území dnešního Iráku provedeno měření, které došlo k závěru, že kulatá Země má obvod 40 008 384 metrů.
Nakonec i křesťanská Evropa musela ze své představy o ploché Zemi začít ustupovat. Koneckonců, i jeden z běžných korunovačních královských klenotů – jablko – vlastně znázorňuje Zemi jako globus, nad kterou vládne Kristovo panství. Ostatně, první glóby jako modely Země začaly vznikat již během středověku.
Na křesťanských univerzitách se běžně v rámci sedmi svobodných umění vyučovala astronomie podle Ptolemaiova modelu, každý absolvent tedy o kulatosti země věděl.
Ani Kryštof Kolumbus a jiní objevitelé nových světů se tak nemuseli bát, že na konci svých cest spadnou do bezedných hlubin…
Dnes už víme, že Země zcela kulatá není a její tvar je nepravidelný, připomínající spíše bramboru. A to nejen pokud se jedná o nadmořskou výšku jednotlivých bodů na jejím povrchu, ale i v případě střední klidové vzdálenosti hladiny moře od středu Země (geoid).
Na tvar Země mají vliv dvě síly: přitažlivá a odstředivá. Vzhledem ke složitosti povrchu Země i geoidu je pro potřeby mapování používána tzv. referenční plocha, kterou je referenční elipsoid, referenční rovina a referenční koule.
Lze položit stovky důkazů, racionálně vyvrátit tisíce argumentů, a přesto existují lidé, kteří si své vnitřní přesvědčení ponechají i nadále.
Dodnes se tak, zejména na internetu, lze setkat s výkřiky, že tvrzení o kulatosti Země je ohromný podvod, a že placatost Země je nanejvýš zřejmá. Pro hlasatele těchto tezí se vžil pojem plochozemci.
Hlavní teorie plochozemců říká, že Země je disk s polárním kruhem uprostřed a s Antarktidou, která je ve skutečnosti 50 metrů vysokou ledovou zdí, a která vše obklopuje.
Americká NASA tuto zeď přísně stráží, aby na ni lidé nelezli, nespadli na jejím konci kamsi do prostoru a hlavně neodhalili pravdu o ploché Zemi.
Cyklus dne a noci plochozemci vysvětlují tak, že Slunce a Měsíc jsou koule o průměru 51 km, které se točí ve výšce 4 828 km nad zemským diskem.
Hvězdy se pohybují ještě o 1 200 kilometrů výše. Slunce a Měsíc jsou jako reflektory, které ve 24hodinových cyklech osvětlují různé části Země. A jak vyznavači této hypotézy vysvětlují zatmění Měsíce? Tím, že existuje ještě jedno tmavé těleso, které Měsíc tu a tam zakryje.
Podle zastánců ploché Země je lež o kulatosti planety součástí mnohem širšího spiknutí. Když totiž tajemní spiklenci mohou lhát tak, že člověk je podle plochozemců nucen popřít i své vlastní smysly, mohou lhát už zcela ve všem.
