Záhada sedmi bájných přemyslovských knížat jménem Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít nedá spát už mnoho staletí vědcům. Někteří z nich přišli se zajímavými teoriemi.

Některé teorie se pro změnu snaží hledat souvislosti s místními jmény například Mnata – Mnětice, Unislav – Únice u Strakonic, což je ovšem nepravděpodobné.

Jazykovědec Josef Dobrovský (1753 – 1829) si myslí, že šlo o staroslověnské vyjadřování vlastností Neklan – neklaněti se, Nezamysl – nezamýšleti se. Další variantu zase známe z roku 1883, podle kterého šlo o jméno a přízvisko.

Nezamysl Mnata je Nezamysl Moudrý (ten, kdo mní, mnáta), Vněslav Vojín – Vněslav Udatný…

Magický týden

Historika Záviše Kalandru (1902 – 1950) pro změnu inspiruje magická sedmička. Jména knížat jsou prý odvozena ze starých názvů dnů v týdnu.

Mnata je podle boha Máno, kterému bylo zasvěceno pondělí (německé Montag). Vojena ztotožňuje s Marsem (latinské Martis dies – den boha války) a věnuje mu úterý, středu Vnislavovi, čtvrtek spojuje s Křesomyslem.

Pátku přiřadil Libuši, v sobotu si pomohl Sámem podle Sámo – sám – Přemysl. Neděli zasvěcuje Hostivítovi (Radegast).

Dokonce se ve své knize České pohanství diví, „jak bylo možné, že dosud nikdo nepřišel na toto srovnání.“ Nezamysl a Neklan se k ničemu nehodí, a tak je jednoduše vynechává. Nevšední nápad mu ale uznání nepřinese.

„Proč bychom jednou měli používat němčinu a podruhé latinu?“ ptá se oprávněně Jan Bauer.

Nerozlouskli oříšek

Otázka bytí či nebytí či nebytí knížat zůstává oříškem i pro mnoho dalších kronikářů a historiků. „Ti všichni však o věhlas zaslouží se jen svým počtem. Z knih se o nich málo dočtem,“ básní tak řečený Dalimil (14. století) ve své kronice.

Přece jenom nám ale něco prozradí o Vojenovi. Ten prý rozdělil zemi mezi své dva syny: „Lucko (území dnešního Žatecka) Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava.“ V důvěryhodnost jmen moc nedoufá ani historik František Palacký (1798 – 1876).

Ve svých spisech se omezí jenom na poznámku: „Snad se jedná o nějaký uchovávaný soupis jmen, který Kosmas našel a použil jej v kronice…“

Co nevím, to si vymyslím

Nejdále se ve své obrazotvornosti dostává Václav Hájek z Libočan (asi 1495 – †1553). Vyprávění o knížatech vycpává nejrůznějšími událostmi, které si vymýšlí: války s Moravany, mor, neúroda. Neváhá vládce vychválit.

Například Mnatu vylíčí jako spravedlivého lidumila, který Pražanům káže „dělati ulice pořádné a ryňk veliký.“ Za Vojenovy vlády se v Čechách údajně žije dobře, lidé „majíce dosti chleba…oddali se mnozí na stavění.“ Kritizuje jenom Neklana, že je „bázlivější než zajíc“ a do lucké války za sebe posílá raději dvojníka – neohroženého bojovníka Tyra.

Bitvu na Turském poli (u vesnice Tursko asi 5,5 km jižně od Kralup nad Vltavou) svedli Přemyslovci proti Lučanům snad někdy v letech 856/865.