V hrobce jsou tisíce předmětů: Nádoby s oleji, vínem, truhlice plné oblečení, truhlice se stříbrem a šperky. Zlaté sandále, zlatá postel nebo zlatý trůn. Anebo velmi krásná – a samozřejmě zlatem zdobená – desková hra.
Nechybí samozřejmě zbraně včetně velmi vzácných nožů s ostřím z meteorické oceli. A spousta věcí na okrasu, jako jsou sochy a sošky, hudební nástroje, šperky z různých materiálů, poháry, modely lodí a další a další předměty. A to vše chrání starodávná kletba.
Ťuk ťuk na dveře. „Lorde Carnavorne?“ klepe hotelový poslíček na dveře pokoje luxusního hotelu Continental-Savoy. „Jste tam?“ Ale nikdo neodpovídá.
Přestože by lord George Herbert, hrabě z Carnavornu (1866–1923) na pokoji měl být. Nakonec jsou dveře do pokoje odemčeny a pro všechny přítomné je přichystán nemalý šok. Lord leží na zemi zcela bez známek života. „Faraonova kletba,“ šeptá poslíček a zpráva se číří rychlostí blesku.
Faraonova kletba
Je to velká záhada. Lord je muž v plné síle a překypující zdravím. Moderní lékařská věda se nakonec shodne na otravě krve, ale v roce Carnavornovy smrti je důvod jen jediný:
prokletí víceméně neznámého faraona, jehož hrobku několik týdnů předtím navštíví, a v níž je poklad nedozírné ceny. Ironií osudu tak je, že přestože celý život financuje výzkum v Údolí králů, úplnou velikost svého objevu nikdy nespatří.
Smetanu tak slízne Howard Carter (1874–1939), archeolog, jehož práci lord Carnavorn roky financuje.
Válka všechno zkazí
Do lordových služeb Carter vstupuje v roce 1907, po několika letech, kdy dohlíží na vykopávky v Thébách a na dalších místech pro konkurenční objevitele.
Je to doba, kdy všechno egyptské je v módě, kdy dobrodruzi a romantici vyjíždí objevovat nezměrné poklady neznámých králů. Carter je úspěšný, ryje v zemi jako krtek a v roce 1914 získá lord Carnavorn koncesi na vykopávky v Údolí králů.
To je něco jako zlatá žíla archeologů. Jenže do výzkumu skočí první světová válka.
Ještě rok!
Po válce výzkum nadále pokračuje, ale výsledky jsou nevalné. „Ukončím náš projekt, Cartere,“ prohlásí lord na počátku roku 1922. „Nevynáší mi a nevidím v tom smysl.“ Carter ale přemlouvá, naléhá a prosí. Nakonec lord slíbí ještě jeden rok.
Poslední sezonu. Finance, které do věci dává, nejsou malé a krize doléhá i na bohaté mecenáše. Naštěstí záchrana přichází v poslední chvíli, jako kdyby tenhle příběh napsal hollywoodský dramatik.
V listopadu Carter odhalí schodiště a po dvou dnech vykopávek archeologové narazí na zazděný vstup s neporušenou pečetí faraona Tutanchamona. Na místo dojede sám lord Carnavorn a vchod do hrobky je otevřen.
„U všech skotů,“ zakleje lord, když matné blikající světlo plynové lampy ozáří vnitřek hrobky. Vrací se odleskem desítek a stovek zlatých předmětů.
Deset let práce
Po smrti lorda Carnavorna výzkum nadále financuje jeho žena a Carter tak může pokračovat ve výzkumu. Zabere mu téměř deset let, než spočítá všechny poklady, které v hrobce nalezne. To proto, že v nevelké hrobce vládne trochu zmatek.
Částečně kvůli velikosti, částečně kvůli spěchu, s nímž je hrobka dokončovaná – a prsty v tom mají také zloději, kteří se dovnitř vloupají, ale odnesou si jen pár drobných šperků. Poklad nakonec prakticky celý skončí v Egyptském muzeu v Káhiře.
Je to několik tun zlata, stříbra a šperků. Tři a půl tisíce předmětů, z nichž jeden každý by uživil chudou rodinu na dost dlouhou dobu.
Zlatá maska
Po třech letech Carter konečně otevírá zlatý, téměř tunu vážící sarkofág, aby se dočkal objevu, který ho naprosto ohromí: faraonovy mumie se zlatou posmrtnou maskou.
„Je celá ze zlata,“ píše do Anglie a vědecká obec se mu směje, že si plete slova zlatý a pozlacený. Ale ukáže se, že má pravdu. Přibližně deset kilogramů těžká maska je celá z ryzího zlata, zdobená barevným sklem a diamanty.
Už jenom samotné surové zlato by vyšlo v přepočtu na deset milionů korun, ale je k tomu nutné připočítat i precizní řemeslnou práci. Do muzea ji odváží obrněný a ostře střežený vlak a koleje jsou dokonce prodlouženy až do dvora muzea, aby se předešlo loupeži.
Kdo je Tutnchamon?
Ironií osudu je, že hrobka s největším pokladem patří do té doby prakticky neznámému faraonovi.
Dnes je už Tutanchamonův (1341–1323 př.n.l.) život zpracovaný podrobněji, ale i tak víme, že vládne jenom devět let a umírá v devatenácti nejspíše na gangrénu nebo malárii. Díky své krátké vládě nezanechá v dějinách prakticky žádné stopy. Nebýt nevykradeného hrobu, nejspíš bychom jeho jméno neznali dodnes.