Když se řekne jméno Jack London, většina lidí si vybaví knihy Volání divočiny nebo Bílý tesák. Spisovatel však nenaslouchá pouze vábení zlata, ale i cestování v čase.

Zážitky z toulek po hvězdách i výletů do minulých životů mu svěří jeho neobvyklý čtenář – vězeň odsouzený k smrti.

Americký autor Jack London (1876–1916) má na dění v Americe větší vliv, než by v mládí vůbec čekal.

Když vydá roku 1914 svou vlastní zpověď alkoholika, román Démon alkohol, v opíjejících se Spojených státech dojde k odhlasování prohibičního zákona.

Zákony pomáhá spisovatel změnit ještě jednou, a to díky spojení s vězněm Edwardem Morrellem (1868–1946) obdařeným mimořádnými schopnostmi.

Nečekané spojení

Jak vůbec dojde k tomu, že Jack London zapojí svůj talent, aby vyprávěl zdánlivě nesmyslné historky muže čekajícího na svůj konec v cele smrti? Snad tomu napomáhá i Londonova nestálá duše.

Než sepíše Tuláka po hvězdách vydaného roku 1915, má za sebou již dlouhé roky toulání se po Spojených státech, zaměstnání válečného zpravodaje i napsané povídky z drsných prostředí.

Navíc se koncem života musí potýkat se stále větší bídou i nemocnými ledvinami a játry, jejichž bolest zahání alkoholem a morfiem.

Skutečný Ed Morrell

Komu se dostal Tulák po hvězdách do rukou, jméno Eda Morrella zná. V knize ale nepředstavuje hlavní postavu, nýbrž jednoho ze spoluvězňů vypravěče Darrella Standinga, hlavního hrdiny, který čeká na popravu v cele smrti.

Oba muži se ocitají na samotce, mnohokrát spoutaní dlouhé hodiny ve svěrací kazajce. Právě díky fyzickému utrpení dokáže Darrell Standing pravidelně opustit své tělo, aby se postupně uveleboval ve svých minulých životech. A kdo jiný mu v knize prozradí, jak na to, než sám Ed Morrell?

Válka s železnicí

Skutečný Edward Morrell končí v roce 1894 nejprve v kalifornské státní věznici Folsom a následně i San Quentinu coby komplic gangu, který má na svědomí přepadení železnice Southern Pacific v 90. letech 19. století.

Útočnou akci pachatelé považují za odvetu dlouhodobého týrání místních farmářů ze strany vedení železnice. I strany knihy jsou plné přesvědčení o křivdě, jíž se na odsouzeném dopustí americké úřady, když jej zavřou na zbytek života.

Morrell má cit pro spravedlnost, a tak je stále snazší uvěřit, že jeho putování v čase nejsou pouhé výmysly.

Zdi ducha nezadrží

Jak vůbec dokáže vězeň překonávat bariéru prostoru, času i svého těla, aby se vracel do minulosti? V knize dává postava Eda Morrella jasný návod: „Ty jsi ty a tvé tělo je něco jiného, co nestojí za řeč… Donutíš své tělo zemřít…

Když už je mrtvé celé tvé tělo a ty zůstáváš pořád ještě celý, prostě se vyvlékneš a svoje tělo opustíš. A když opustíš tělo, opustíš celu. Kamenné zdi a železné dveře jsou na to, aby zadržovaly těla. Ducha zadržet nemohou… Jsi duch, který je mimo tělo. Můžeš se dívat na svoje tělo zvenčí.“

Z chudého chlapce buddhistou?

Není snad tento osobní vězňův přístup k tělu až nápadně podobný buddhistické filozofii? Během správně prováděné meditace se může často dosáhnout i změněného stavu vědomí a nezvyklého pohledu na vesmír i vlastní život.

Vrcholem buddhistického života je pak stav nirvány, naprostého oproštění se od tužeb i šílenství, kdy dochází k rozpadu bytosti.

Jak by se mohl kriminálník, který se narodí do chudoby a už v devíti letech musí vydělávat sám na sebe v uhelném dole, zabývat studiem buddhistické praxe?

Černý pasažér ve službě

Je snad možné, že Ed Morrell, narozený jako Edward Brennan v Pensylvánii, získává znalosti o astrálním cestování nebo reinkarnaci během plaveb po světě? Jako dospívající chlapec se coby černý pasažér dostává na palubu lodi plující do Evropy.

Podle svých slov se mu podaří s kapitánem vyjednat, že se stane plnohodnotným členem posádky a absolvuje na plavidle cesty po celém světě. Jméno Morrell přebírá v Austrálii od muže, který má v plánu mladíka přijmout za svého.

Adopce ale nefunguje tak, jak si oba představují, a tak Edwardovy kroky míří zpět do Ameriky.

Dlouhé roky mučení

Právě tady začíná Morrellova zločinecká dráha. Tu by si asi dvakrát rozmyslel, kdyby tušil, že se jako mnoho dalších stane obětí brutálního mučení, které patří počátkem 20. století v amerických věznicích mezi zcela běžné metody.

Nekonečné dny škrcený ve svěrací kazajce a denně trápený přívaly ledové vody i ran z rukou dozorců přežívá vězeň zejména posledních pět roků strávených na samotce.

Během těchto let se mu však podaří procestovat některé ze svých životů, které měly zůstat v hlubinách zapomnění.

Bez zranění i po 10 dnech

Edward Morrell sepíše v roce 1924 své vzpomínky v knize The 25th Man (v překladu 25. muž) a své stavy způsobené těsným sevřením kazajky označuje jako „malou smrt“.

Díky vizím, které muže přesvědčí o existenci astrálního cestování, dokáže zůstat i po 10denním nehybném uvěznění téměř bez zranění. Svou výdrží šokuje v San Quentinu dozorce i vězeňského lékaře.

Nemá v těle prasklou jedinou kost, přitom řada jeho spoluvězňů umírá ve svěrací kazajce už po několika hodinách.

Konečně na svobodě

Jeho nezlomnost je tehdejšími strážci vězení považována za sprostou rebelii, a tak přicházejí stále krutější tresty. Nikdo nemá v ty mučivé okamžiky ani tušení, že Morrell získává do rukou silnou zbraň.

V jedné z jeho vizí se mu totiž zjeví podoba budoucího vězeňství, za kterou se společně s Jackem Londonem zasadí.

Je to také právě London, chudá, přesto již ve své době vlivná osobnost, kdo bojuje za obnovení Morrellova procesu a docílí tak jeho omilostnění roku 1908.

Spolu až do smrti

Rozhovory spisovatele a vězně nedají za vznik jen pozoruhodnému dílu, ale i hlubokému přátelství. Morrell je po svém propuštění častým hostem na Londonově ranči Beauty v kalifornském Glen Ellen.

Tulák po hvězdách vychází rok před autorovou tragickou smrtí, která je dlouho považována za sebevraždu. Předávkování morfiem je ale s největší pravděpodobností nešťastná náhoda.

London s Morrellem totiž mají před sebou tou dobou ještě dlouhou cestu, kterou nakonec musí bývalý vězeň vykonat s dalším mužem, který pocítil hrůzy San Quentinu na vlastní kůži – novinářem Donaldem Lowriem (?–1925).

Vítězný souboj s kazajkou

Oba bývalí vězni jezdí po Spojených státech i samotné Californii a přednášejí zde o svých traumatizujících zážitcích a nevyhovujících poměrech v amerických věznicích.

Bojují za zrušení fyzických trestů a úspěšně se zasazují o změnu v soudní legislativě, když je použití svěrací kazajky zakázáno. Edward Morrell stráví roky svého stáří procházkami po Los Angeles, kde také umírá ve svých 78 letech. Sám vězeň by byl ale jistě toho názoru, že doopravdy nezemřel.

Dostaneme odpovědi?

Tulák po hvězdách je jedno z Londonových nejlepších děl, které se vymyká všem předchozím. Ve své době se setkává s nepochopením, ale již jeho úvodní sdělení je jasné: „Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa.

Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři… To, co jsi v dětství občas letmo zahlédl, je z jiného světa, z jiného života, jsou to věci, které jsi v tomto světě neviděl. Až si přečteš všechno, co napíšu, dostane se ti odpovědi na zmatené otázky…“