Německý astronom Frederick William Herschel (1738–1822) objeví infračervené záření a staví teleskopy. V roce 1780 se může pochlubit jedním se zrcadlem o šířce 1,22 metru. Ve světě nemá co do velikosti konkurenci.

Dokončí ho 28. srpna – a ještě téhož dne objeví šestý největší Saturnův měsíc! Pojmenuje ho po obrovi Enkeladovi z řecké mytologie. Ostatně, Saturn, v řecké mytologii Kronos, je hlavním titánem.

To terénní útvary na Enceladu dostanou časem jména po postavách a místech z Pohádek tisíce a jedné noci. Co je na něm tak zajímavého? Enceladus má nepravidelný elipsoidní tvar zhruba o průměru 500 km, což je jen sedmina velikosti našeho Měsíce.

Na rozdíl od něj ho ale z většiny pokrývá led. To způsobuje, že se sluneční světlo odráží. Panuje tu kvůli tomu nehostinných -198 °C. Dlouhé roky toho o něm moc nevíme.

Jasno začne být až v 80. letech 20. století, kdy kolem něj proletí dvojice amerických planetárních sond Voyager a definitivně v roce 2005, kdy se k Saturnu dostane sonda Cassini, která kolem záhadného měsíce učiní několik průletů. Astronomové se nestačí divit.

Nad jižním pólem se vznášejí mračna vodního ledu a nechybí ani kryovulkanismus, při kterém do vesmíru vylétá směs se základem z ledu, a to rychlostí kolem až 2189 km/h a v množství okolo 250 kg/s! A to není všechno.

Zhruba 30 až 40 kilometrů pod povrchem ukrývá ledový obr s nejvyšší pravděpodobností tekutý oceán, který má v oblasti jižního pólu mocnost 10 kilometrů!

Vědci z Jihozápadního výzkumného ústavu (SwRI) v Texasu upozorní roku 2020 na to, že takové prostředí podporuje metabolické procesy a v oceánu tak může bujet mikrobiální život!

Když loni NASA oznámí, že na Enceladu nalezla fosfor, je jasné, že jde o vhodné místo pro vznik mimozemského života…

Velká rudá skvrna Jupitera

Velkou rudou skvrnu lidé spatří prvně roku 1665 a díky misi sondy Voyager v letech 1979 a 1980 víme, že je velká 23 000 km. Respektive, byla. Ohromný hurikán zuřící v horních částech atmosféry zřejmě pomaličku utichá. Dnes má napříč „jen“ něco přes 16 000 km.

Pro srovnání, to je vzdálenost výletu z Aše do mongolského Ulánbátaru a zpět. Zajímavé je, že ani dnes o této anomálii nevíme téměř nic. Jak vznikla? Jak ji fyzikálně objasnit? Jak se chová? Nevíme.

Co ale víme je, že se otáčí proti směru hodinových ručiček, zatímco Jupiter rotuje opačně. A také, že mění svoji velikost, tvar i barvu a ve skutečnosti není jediným bouřkovým systémem.

Současně je zde k vidění další rudá skvrna, někdy trefně nazývaná Junior – a mnoho menších bouří. A jak rychle tu fouká? Až 640 km/h. To bychom byli v Ulánbátaru šuby dup.

Povrch Slunce: Je ti teplo, děvče?

Zhruba 150 000 000 km od nás žhne koule žhavého plazmatu, která ve svém jádru každou vteřinou mění 600 000 000 tun vodíku na helium a zároveň tak ze 4 000 000 tun hmoty vznikne energie.

Slunce má průměr kolem 1 400 000 km, takže naši planetu strčí do žhnoucí kapsy hned 109krát. Jeho hustota je ovšem překvapivě nízká, jen o trochu vyšší, než je hustota vody. Za povrch Slunce lze považovat to, co vidíme jako sluneční kotouč, tedy fotosféru.

A možná i tenkou a řídkou vrstvu nad ní, chromosféru. A jaké teploty nás například ve fotosféře čekají? Kolem 5 500 °C. Že je to hodně? Pořád 2367krát méně, než v jádru…