Houf dětí si se smíchem ukazuje prstem na ženu stojící v kleci na náměstí. Kromě sprostých nadávek za ní co chvíli přiletí i pukavec. Kyprá venkovská děvečka, která se provinila cizoložstvím, si z toho ale pranic nedělá.

No a co, trochu smradu přece přežije. Navíc za chvilku odbudou radniční hodiny poledne a ona konečně vyjde ze svého potupného vězení.

„Tato klec stála vždy na prostřed rynku pro potrestání kurev neb padlých osob. Ten trest byl na dvě a více hodin, obyčejně před polednem, když děti a studenti ze školy šli, kdež také to samé na ni smradlavý vejce, bláto a jiný neřád házely.

Za ten čas téhož trestu stál u ní na stráži biřic neb právní posel.“

Tak popisuje historiograf Pardubic František Červenka (†1829) ve svých Memorabiliích jeden z trestů, který museli v 18. století vytrpět odsouzenci za mravnostní delikty.

„Smilníci mívali masky s kohoutím peřím, symbolem chlípnosti a ženy tam stávaly ve žlutém oděvu se žlutou nebo černou svící v ruce, na hlavě se slaměným či zimostrázovým věncem,“ upřesňuje současný český historik Jindřich Francek, jak vypadali odsouzenci na pranýři.

Přesto u nás cizoložství jenom kvete.

Smrt za smrt 6. června 1720 vyslýchají v Pecce v Podkrkonoší Dorotu Brunšvegrovou (*1687) původem z Ostroměře. Nebohá Dorota ve strachu přiznává, že prý si hned dvakrát intimně užívala s Jiřím Bzenským, synem mlynářky, sezdaní přitom samozřejmě nebyli.

Následky sblížení na sebe nenechaly dlouho čekat.

Když o devět měsíců později rodí Dorota na zahradě pod švestkou, popadne ji panika z následné ostudy a novorozeně raději hodí do nedaleké vody.

„Nevím, jak jest mi to přišlo, to jen Bůh ví. Jak mi ho Pán Bůh dal, tam sem s ním šla a nesla do vody a tu hned chmatala sem rukou po něm, ale hrůza mne obešla a tu sem vtom od vody odešla,“ líčí u soudu Dorota.

Přitom infanticidium, zahubení neřádně nabytého plodu, tedy zabití dítěte počatého smilstvem jako v Dorotině případě, nebo také cizoložstvím, se tenkrát trestá smrtí. Dorotka proto skončí v rukou kata.

Rychtář chce podvádět Když si na 4. února 1722 pozvou náchodští konšelé k výslechu dvaapadesátiletého ženatého Jiřího Kroužila a jeho bývalou služebnou, třicetiletou Magdalenu Hajnovou, dozvědí se, kolikrát se sexuálně sblížili: „Jednou na síni, podruhý v kuchyni, potřetí na stáji, počtvrtý nahoře v komoře a popátý dole v maštali.

On mne porazil, byl vopilej, neb on se tak začasto vopije,“ tvrdí Magdalena.

Kroužil, který je už třicet let ženatý, ale přiznává jenom jeden sexuální styk, ačkoli i ten by nejraději utajil. Jenže má smůlu, protože z náhodných sexuálních radovánek se narodila dcera Mariana a všechno prasklo, když se rychtář Magdaleny vyptával, s kým dítě vlastně má.

Přitom dobře věděl, že dcerka je Kroužilova a dokonce se snažil přimět Magdalenu, aby Kroužilovo otcovství zapřela a hodila je na některého z vojáků, kteří tudy táhli.

„Mne naváděli, abych já na vojáka počítala a ne na Kroužila. Já sem ale ten hřích na sobě nechati nechtěla, povídala sem pravdu,“ vypráví konšelům onoho únorového dne Magdalena.

Chlípník půjde do žaláře Rychtář, kterému se nepodaří donutit bývalou Kroužilovu služebnou k podvodu, ji pošle rovnou do náchodského zámeckého vězení, kde zůstane s kruhem na krku rovné tři týdny a potom stráví další tři trhové čtvrtky v kleci na náměstí.

Případ potom projednává pražský apelační soud (odvolací soud od městských soudů v zemích České koruny – pozn. red.), který se sejde 31. srpna 1722 a rozhodne, že Magdalena „po tom dlouhém již vystálém arestu (vězení – pozn.

red.) nyní propuštěna býti má podle práva“. Kroužil, který předtím získal za 24 zlatých (kráva tehdy stála v rozpětí 3–14 zlatých) milost, ale teď dopadne hůř, v poutech si posedí celých šest týdnů. Navíc si teď dost užije i od manželky, která ze začátku nevěřila, že se její manžel spustil a ze svedení vinila Magdalenu.

Nejhorším mravnostním deliktem podle práva zůstává zabití dítěte počatého z hříchu, a to jak záměrný potrat, tak i vražda novorozence. Soudci ale musí hříšnicí prokázat, že skutečně měla v úmyslu dítěti vzít život,