Americký boháč Vanderbilt na poslední chvíli ruší svou rezervaci na palubě Titaniku.  Co ho k tomu vedlo? Měl snad zlé tušení? Pokud ano, rozhodně nebyl jediný. Tragický osud Titaniku prý předvídalo množství lidí…

Katastrofální konec plavby obrovského záoceánského parníku mohl dopředu znát snad jenom Bůh. A přece se dochovaly příběhy o lidech, které před vyplutím Titaniku pronásledovaly zlověstné předtuchy.

Některé z nich jejich nepříjemné pocity přiměly na loď nenastoupit, jiní díky varovnému hlasu ze všech sil bojovali o své místo na záchranných člunech. Našli se ovšem i tací, kteří se navzdory všem varováním plavby na parníku nevzdali.

Toto špatné rozhodnutí je ovšem stálo život. Odkud se tyto nepříjemné pocity berou? Jak poznáme předtuchu od obyčejného strachu?

Vyvolení Štěstěny

Titanik je luxusním a moderním plavidlem. Každý, kdo něco znamená, chce cestovat na jeho palubě.

Tímto parníkem se touží do rodných Spojených států vrátit také průmyslový magnát George Washington Vanderbilt (1862 – 1914) se svou ženou Edith (1873 – 1958).

Na odjezd prominentního páru je již všechno připraveno, když bohatý podnikatel svou rezervaci zruší. Učiní tak prý pro klid duše své matky, která mu naléhavě sdělí: „Nenastupujte na Titanik.

Měla jsem zlý sen.“ Vanderbilt a jeho manželka jistě staré ženě posléze blahořečí za její varování. Zařadí se tak mezi zhruba dalších devatenáct lidí, kteří na poslední chvíli na loď nenastoupili.

Američanka Constance Willard (1890 – 1964) byla zase přesvědčena o tom, že ji zachránila věštba. Jeden jasnovidec jí totiž sdělil, že se nedožije svých dvaadvacátých narozenin (pozn. narodila se v červnu).

„Když jsem ucítila náraz, brala jsem to jako znamení. Myslím, že nebýt té věštby nesnažila bych se ke člunům tolik dostat,“ svěřila se prý později novinářům. Kdo ještě obdržel výstražné varování?

Proč nedbali na znamení shůry?

Na to, že nevěnovali varovným znamením osudu pozornost, doplatilo hned několik pasažérů Titaniku. Mezi nimi nechyběl například americký divadelní impresário Henry Birkhardt Harris (1866 – 1912). Krátce před vyplutím obdrží od přítele telegram.

Známý úspěšného podnikatele zapřísahá, aby zrušil svou cestu. Přepadlo ho totiž zlé tušení. „To je ale pověrčivý blázen,“ odfrkne si Harris a na Titanik nastoupí. Jak asi musel trpět, když pak zjistil, že z potápějící se lodi pro něj není úniku?

Podobně jako divadelní impresário se údajně zachoval britský žurnalista William Thomas Stead (1849 – 1912).

Ten na parník nastoupil i přesto, že ho celý život pronásledovala předtucha, že utone v moři, a na duben roku 1912 mu předpověděly smrt hned dvě vyhlášené jasnovidky. Zdá se, že předtuchu od obyčejného strachu je často možné rozeznat, až když je pozdě. Znamená to, že bychom neměli brát své nepříjemná tušení na lehkou váhu?