Město v písku, zlaté město nebo africké Eldorado – tak se říká Timbuktu, jež leží v jižní Sahaře. Největší záhadou tohoto místa bylo dlouho to, jak skutečně vypadá a odkud se bere ono bohatství, o němž až do 19. století panovaly v Evropě legendy.
Timbuktu nalezneme 15 kilometrů severně od řeky Nigeru, leží tedy v dnešním státě Mali. Největší pozornost začalo Timbuktu u Evropanů vzbuzovat ve 14. století. Co Evropany nejvíce lákalo? Pořekadlo „Za vším hledej peníze“ platí i zde.
Místní obyvatelé, z nichž čtvrtinu měli tvořit nejvzdělanější učenci z celého islámského světa, se měli takříkajíc topit ve zlatě, kterého tu prý bylo tolik, že jím i pokrývali střechy!
Zavražděn kočovníky
Mělo jít o nepočítaně zlatých desek a zlatých tyčí – některé měly vážit i přes tisíc liber. Žít zde mělo početné vojsko, čítající 3000 jezdců, vzdělaní lékaři, soudci, kněží a další učenci.
Není divu, že evropští dobrodruzi bažili po tom, aby tuto nádheru spatřili na vlastní oči. Jenže v tom byl háček – Timbuktu bylo nemuslimům zapovězené a jeho poloha byla tajná. Kdo se sem chtěl vypravit, riskoval vlastní život.
Však cenu nejvyšší při snaze o jeho objevení mnozí zaplatili. Mezi nimi byl i skotský cestovatel Gordon Laing (1794–1826), který sice jako první Timbuktu spatřil, ale svědectví o něm do Evropy přinést nezvládl, protože ho na zpáteční cestě zavraždili kočovníci.
Zklamání v Timbuktu
Zásadní zlom přichází v dubnu roku 1828, kdy jako první přináší svědectví do Evropy Francouz René Caillié (1799–1838). Jeho cesta do Timbuktu byla více než spletitá. Musel se vydávat za Egypťana, kterého v dětství unesli Napoleonovi vojáci.
Musel si dokonale osvojit jazyk i muslimské návyky. Ale nakonec se mu to podařilo a v legendárním městě zlata ho čekalo… zklamání. Namísto zlatých střech viděl jen nuzné příbytky z vepřovic čili primitivních cihel z nepálené hlíny.
Zatímco legendy o bohatém Timbuktu kolovaly v Evropě už koncem středověku, reálné svědectví o něm se podařilo přinést až v polovině 19. století! Tou dobou již Timbuktu skutečně nebylo tak honosné, jak se čekalo.
Ale především díky rukopisům, které zde byly pečlivě uschovány (některé byly dokonce zahrabány v poušti), se ukázalo, že o pouhé legendy nešlo.
Architektonické skvosty
Jeden z listů dokonce napsal sám Mansa Músa (1280–1337), bohatý panovník, s nímž se zprávy o Timbuktu po staletí pojily.
Právě on na Timbuktu v roce 1324 upozornil, když vypravil okázalou karavanu, čítající na 60 000 lidí a vezoucí na 60 tun zlata, které prý Músa při cestě málem rozdával na potkání!
Právě on se rozhodl po této pouti proměnit Timbuktu v centrum islámské vzdělanosti. A on také stojí za prvními architektonickými skvosty, které zde vznikly.
Jmenujme třeba mešitu Sankoré, palác Mudugu nebo budovu univerzity s pyramidou, stojící na základech staré mešity z roku 989. Město těžilo nejen ze svého věhlasu v islámském světě, ale také ze své výhodné polohy.
Obchodníci a karavany sem proudili jak ze severu, tak z jihu. Sláva města začala pomalu upadat od 15. století, kdy karavanní stezky začala vytlačovat námořní doprava.
To však nic nemění na tom, že díky tomuto Evropanům zakázanému městu se i my můžeme těšit z děl starořeckých filozofů, které zdejší učenci přeložili a pečlivě uchovali.
