Hráč rozčileně mrští míčkem o zem, až se odrazí od země. Taková ostuda! Nechat se porazit od ženské. A to si myslel, že patří v Paříži k nejlepším. Když ale vychladne jeho vztek, férově uzná, že Margot opravdu hrála lépe než on. 

Zbožnost jde stranou. „To je smůla,“ odfrkne nespokojeně muž v kutně, když se marně snaží doběhnout a odpálit letící sáček. Dopadl na zem zhruba metr před ním. Francouzští mniši už v 11. století ostošest holýma rukama odpalují pytle naplněné korkem.

Hrají Jeu de Paume (hra dlaněmi), sport považovaný za předchůdce dnešního tenisu. Klášterní ambity propůjčí jméno kurtům a na nich se s touhle zábavou seznámí mladí šlechtici vychovávaní ve zdejších celách.

Přinesou si ji s sebou domů a na univerzity, které tak stanou další líhní hráčů. Pytle brzy nahradí míčky, považované za dobrý obchodní artikl. Jenom do roku 1292 je v Paříží prodává 13 výrobců a s rostoucí popularitou hry nemají o zákazníky nouzi.

Přichází zákaz

Vznikají kurty pro vyšší vrstvy, dvůr francouzského krále Ludvíka X. (1289–1316) se dokonce pyšní krytým dvorcem. Panovník je jednoho dne roku 1316 zcela splavený potem, ale šťastný po dalším zápasu.

„Nalijte mi víno,“ poručí si, protože chce zahnat žízeň. Snad právě prudké ochlazení vypitým mokem mohlo způsobit zápal plic, na který Ludvík X. brzy umírá.     Ve francouzské metropoli tehdy vrcholí herní šílenství.

Prostí lidé hrají na ulici doslova na každém rohu, až to vypadá, že se Pařížané nevěnují ničemu jinému a zasáhnout musí i ruka zákona. „Zakazuje se hrát každý den kromě neděle,“ vydává roku 1397 nařízení pařížský vrchní soudce.

„Obchodníci a obyčejní lidé opouštějí své úkoly a své rodiny během pracovní doby, což je stav vysoce poškozující dobrý veřejný pořádek,“ zdůvodňuje krok, který samozřejmě nevzbudí nadšení a lidé ho nakonec stejně nedodržují.

Hraje obratně jako muž

Nejde jenom o pánskou záležitost, do hry se nadšeně zapojují i ženy a některé si poradí i s hráči silnějšího pohlaví. „V roce 1427 vstoupila na kurt osmadvacetiletá Margot z Hainautu a nebojácně zpochybnila status quo. Byla výjimečná.

Poté, co dorazila do Paříže, porazila v jejich oblíbené hře všechny muže kromě těch nejmocnějších,“ uvádí Paul Fein, současný americký tenisový novinář.

V Journal d’Un Bourgeois de Paris , který líčí tehdejší život ve městě, se dokonce anonymní francouzský kronikář vyjadřuje nepříliš pozitivně o bojovnici Janě z Arku (1412-1431), za to Margot velice chválí: „Hrála forhend a bekhend velmi silně a obratně, jako by hrál muž.“

Majestát neutrpí

Už od počátků hry je s ní spojeno hazardní sázení, které dodává zápasům adrenalin. Řada historiků se domnívá, že tenisové bodování bylo založeno na francouzské minci v hodnotě 15 sous, o které se hrálo.

Jedním z prvních dokladů o hazardu v Jeu de Paume se stává zápis z roku 1355, kdy si francouzský král Jan II. (1319-1364) vyžádal dva kusy belgického plátna na splátku prohrané sázky.

Většina členů francouzské královské rodiny si na předchůdci tenisu vypěstuje závislost, největší nadšení pro hru projevuje asi Jindřich II. (1519-1559), který bez ní nemůže žít ani den. Podle dobových svědectví se na palácovém dvoře pohybuje „v bílém, v bílých botách a s jemným slaměným kloboukem na hlavě.“ Jestli tím utrpí jeho královský majestát, je mu fuk. V jeho době už se používají rakety, které sportu dávají větší sílu a přesnost.