Ne všichni naši významní vědci se dočkali pozornosti, jaké by zasluhovali. Příkladem může být významný český fyzik Vladimír Vand, který je doma kvůli své emigraci poněkud opomíjen.
Zabýval se například proměnnými hvězdami, ale i celou řadou dalších matematických a fyzikálních otázek. Jeho život i kariéra byly jedno velké dobrodružství.
Vladimír Vand přišel na svět dne 6. února 1911 v ukrajinském městě Sumy poblíž ruské hranice. Jeho otec sem byl vyslán pracovně jako inženýr strojírenské firmy Škoda. Vycestovala s ním celá rodina.
Ke konci první světové války bydleli Vandovi v Berdičevě. Město se dostalo do bolševického obležení a půda zde byla velmi horká. Dům, ve kterém Vandovi bydleli, byl dokonce zasažen granátem a malý Vladimír málem přišel o život. Vandovi se rozhodli pro návrat do Čech.
Život Vladimíra Vanda byl plný velkých přesunů. Další následoval v roce 1922, kdy jeho otec získal práci v Belgii. Jako v předchozím případě i tentokrát tam s ním zamířila celá rodina. Po třech letech se opět vrátili do Prahy.
Vladimír Vand začal navštěvovat smíchovskou reálku. Uměl v té době lépe francouzsky než česky, přesto nebyl od hodin francouzštiny osvobozen.
V roce 1930 se mu podařilo úspěšně odmaturovat a poté se věnoval studiu fyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, o sedm let později dosáhl doktorátu.
Již během studií na UK vstoupil do České astronomické společnosti (ČAS). Ve svých dvaceti letech vydal svůj první článek v časopise Říše hvězd. Své úsilí věnoval zvláště pozorování a studiu proměnných hvězd.
V roce 1934 dokonce vydal Malý atlas proměnných hvězd, který byl ve své době hojně využíván. Sám atlas popsal takto: „Na 16 mapkách je asi 22 proměnných hvězd. Mapky jsou užitečné při pozorování pouhým okem nebo divadelním kukátkem.”
Přednášel na setkání astronomů a dále přispíval do již zmiňovaného časopisu. Namátkou výběr názvů jeho článků: Minulost prvků ve vesmíru, Teorie vývoje povrchových jevů na Měsíci či Světlo nočního nebe.
Nastoupil také do Spektroskopického ústavu, kde se seznámil s pozdějším tvůrcem prvního československého počítače SaPo Antonínem Svobodou (1907–1980), se kterým se věnovali akustickému zaměřování letadel při jejich tehdejších nízkých rychlostech a prognóze jejich budoucí polohy.
Jejich spolupráce pokračovala i poté, co Vand dokončil studia a musel nastoupit základní vojenskou službu v Litoměřicích. Spolu se Svobodou pracovali na návrhu originálního zaměřovače pro protiletadlové dělostřelectvo.
Krátce po zahájení německé okupace se ministerstvo obrany snažilo zachránit největší odborníky. Byli mezi nimi i Svoboda a Vand – tvůrci zaměřovače. Odjeli do Francie, kde se stali ministerskými poradci tamější vlády.
I zde pokračovali ve vývinu vojenské techniky, zanedlouho je však dostihla válka a byli nuceni prchnout do Anglie. Sem se Vand už dostal sám. Cestou přišel o všechny doklady i výkresovou dokumentaci zaměřovače a musel začít zase od píky. Stal se členem Královské astronomické společnosti v Londýně.
Po skončení války se nakrátko vrátil do Československa. Měl však pochybnosti o politickém vývoji země, a tak se rozhodl setrvat v Anglii, kde se v roce 1947 oženil s Angličankou Eileen Molly Laveryovou. Ani v Anglii mu však nebylo souzeno zapustit kořeny.
V roce 1953 odešel za oceán do fyzikálního oddělení Pensylvánské státní univerzity ve State College. O rok později se stal docentem a v roce 1961 profesorem krystalografie.
Kromě již zmíněných proměnných hvězd a zaměřovačů se Vand zabýval také počítači. Patří mezi průkopníky počítačových technik a výpočetních metod.
V roce 1947 sestavil šest metrů dlouhý mechanický počítač obsahující kolem milionu ocelových kuliček určených k přenosu dat. Jednalo se o jednoúčelový stroj sloužící k počítání struktury krystalů, jež je samo o sobě značně pracné a vyžaduje spoustu času.
Podle jeho tvrzení zvládl stroj výpočet, který by člověku zabral rok, za několik dní. Ač tyto mechanické počítače představovaly ve vývoji výpočetní techniky slepou větev, své objevy přinesly. Například pomohly odhalit strukturu několika organických molekul.
Postupy, se kterými Vand pracoval a výsledky jeho práce, inspirovali mnohé další vědce. Jedním z nich byl bezesporu Francis Crick (1916–2004), kterého zaujalo, že Vand k analýze molekul využívá difrakce rentgenového záření.
Crick získal spoluprací s Vandem cenné zkušenosti v oblasti šroubovicových molekul.
Společně s Jamesem Watsonem (*1928) se jim následně podařilo objevit strukturu DNA. Správně odhadli, že molekula DNA má tvar dvoušroubovice, za což v roce 1962 dostali Nobelovu cenu za medicínu.