Přemýšlíte, jak stavitelé starověkého Egypta dokázali zvednout ohromné kamenné bloky do desítek metrů výšky při budování pyramid? Odpověď není úplně jednoduchá a dodnes je předmětem debat vědců, inženýrů i archeologů.

Existuje totiž několik konkurujících teorií, které vycházejí z dochovaných pramenů, nálezů a moderních modelů a žádná z nich není definitivní.

Přesto teorie podávají fascinující obraz o tom, jak mohli starověcí stavitelé zvládnout obrovskou technickou výzvu bez strojů, jaké známe dnes. Nejčastěji zmiňovanou metodou pro zvedání těžkých kamenů jsou rampy, po kterých je dělníci táhli nahoru.

Teorie s velkou rovnou rampou vedoucí od země až na vrchol pyramidy byla mezi prvními, ale většina egyptologů ji dnes považuje za nepraktickou a neefektivní, vyžadovala by obrovské množství materiálu a pracovní síly, o použití obojího ale nemáme jasné archeologické stopy.

Někteří badatelé navrhli spirálové rampy, které se omotávají kolem stavby jako šroub, nebo cik-cak rampy, které vedou nahoru po stranách pyramidy, ale všechny tyto varianty mají své problémy, například obtížnost manipulace s bloky ve vyšších úrovních nebo zajištění přesné orientace konstrukce.

Vnitřní rampy a mechanické pomůcky

Francouzský architekt Jean-Pierre Houdin představuje jednu z nejkomplexnějších alternativních teorií. Podle jeho modelu stavba probíhá ve dvou fázích:

nejprve se kameny táhnou vnější rampou do určité výšky, a to je přibližně 30 % celkové výšky, pak se práce přesouvá dovnitř, kde vnitřní šroubovitá rampa vede bloky nahoru uvnitř konstrukce pyramidy.

Tato teorie vysvětluje, proč záznamy o většině rampového materiálu chybí, použili ho v samotné pyramidě.

Houdin dále navrhuje, že v určitých místech vnitřní rampy mohly být použity dřevěné kladky nebo jednoduché jeřáby, k otočení bloků nebo jejich zvednutí přes roh rampy.

Objev některých prostor, které mohou odpovídat těmto předpovědím, podpořil jeho hypotézu, i když zůstává vědecky neprokázaná.

Současné studie navrhují dokonce systémy s protizávažím fungujícími na základě skluzů v pyramidálních vnitřních koridorech, což vysvětluje, jak by se velké kamenné bloky daly zvedat efektivně, a přitom bez nutnosti budovat mohutnou vnější podporu.

Pro a proti teorií

Teorie o masivní vnější rampě vedoucí až na vrchol pyramidy se dnes považuje za málo pravděpodobnou. Stavba rampy by vyžadovala obrovské množství materiálu, který by se musel být po dokončení pyramidy odstranit nebo znovu použit.

Archeologické stopy po něm se ale nenašly, což potvrzují i průzkumy u Velké pyramidy. Teorie spirálových nebo cik‑cak ramp po stranách pyramidy se jeví reálnější. Přináší menší spotřebu materiálu a vystačí s menším místem na staveništi.

Rampy mohly být částečně integrované do stavby, a proto po dokončení pyramidy nezanechaly stopy. Manipulace s těžkými bloky ve vyšších patrech by ale byla stále technicky náročná. Na úzkých a strmých rampách by se dělníci museli pohybovat opatrně.

Nejmodernější hypotéza vnitřních ramp je teď je teď nejuznávanější.

Kombinuje vnější rampu do první třetiny výšky pyramidy, dále vnitřní šroubovitou rampu, která vede uvnitř konstrukce a případné dřevěné kladky a protizávaží, které umožňují přesné zvedání těžkých bloků.

Podle archeologických průzkumů vnitřní prostory pyramid odpovídají modelům Houdina. Tato metoda také vysvětluje, proč chybí záznamy o tom, co se stalo s materiálem na rampy.