Brk namočený v inkoustu skřípe po papíru. Anna Magdalena Bachová zachycuje noty diktované manželem. Sem tam kompozici trochu poupraví. Ráda by zapisovala i svoji hudbu. Jenže ženu skladatelku dobové konvence nepovolují…  

Když se v červenci roku 1720 německý hudební skladatel Johann Sebastian Bach (1685–1750) vrací po dvouměsíční cestě z Karlových Varů, kam doprovázel knížete Leopolda z Anhaltu-Köthenu (1694–1728), u něhož pracuje jako kapelník a varhaník, na léčebný pobyt, manželku Johannu Barbaru (1684–1720) už doma nezastihne.

Dozvídá se, že když byl pryč, onemocněla a zemřela. V červnu 1721 se součástí dvora knížete Leopolda stává zpěvačka Anna Magdalena Wilckeová (1701–1760).  Její vynikající hlas všichni ocení.

Dostává po Bachovi druhý nejvyšší plat, což je tehdy výsadou pouze mužů.

Skladatel jí neodolá a už 3. prosince 1721 si ji odvede k oltáři.  I když s první ženou prožil spokojené roky, s Annou Magdalenou se jeho štěstí násobí. „U Bachů se komunikovalo prostřednictvím hudby a vzdělaná Anna Magdalena měla v tomto dialogu co sdělit, což také dělala,“ potvrzuje jejich dokonalý partnerský soulad současná švýcarská profesorka hudby Christine Fischerová.  

Žádá o pomoc 

Manželé rádi pořádají hudební večírky. Společně hrají a improvizují. Pokračují v nich i poté, co v roce 1723 Bach změní působiště a stává se ředitelem kůru ve škole sv. Tomáše v Lipsku. Rodina se samozřejmě stěhuje s ním.

Johann čile skládá, Anna Magdalena ho všestranně podporuje. S plynoucími roky ale jeho zrak slábne. Od dětství je krátkozraký a na stará kolena se k tomu zřejmě přidá ještě oční zákal. „Už na ten papír špatně vidím.

Mohla bys tu skladbu zapsat?“ žádá stále častěji svoji ženu a nikdy neodmítne. Naslouchá Johannově diktátu a notu za notou pečlivě a věrně zapisuje do linek osnovy.

I když je sama výbornou hudebnicí a melodie jí vibrují v hlavě, na skládání si nechá zajít chuť.  Nebo je pravda trochu jiná? Možná, že ano… 

Pochybnosti o autorství  

Současný muzikolog a někdejší dirigent Darwinova symfonického orchestru Martin Jarvis z Univerzity Charlese Darwina v Austrálii přichází v roce 2006 s nečekaným závěrem. Některá ze slavných děl nesloužil Bach, ale jeho druhá choť Anna Magdalena!

Za svoje slova sklidí vlnu ostré kritiky, a proto další roky věnuje podrobnému studiu Bachova díla a jeho rukopisů. Znovu opráší svoji teorii do světa v roce 2014, a to v knize Napsáno paní Bachovou.

Obsahuje řadu důkazů a vysvětluje, kdy se ho poprvé zmocnily pochybnosti o Bachově autorství některých skladeb. Tato otázka mu prý začala vrtat hlavou už jako studentovi londýnské Královské akademie, když začal hrát Bachovy suity pro violoncello:

„Vždycky jsem si kladl otázku, kdo by mohl být jejich autorem, neboť se výrazně liší od jiných mistrových děl.“ 

Nenápadná poznámka  

 „V roce 2001 jsem rozložil kompozice skladeb pro cello a nalezl jsem 18 důvodů, proč je nenapsal Bach,“ tvrdí. Při výzkumu narazí na dva rukopisy Bachových skladeb. Jsou sepsány rukopisem, který odpovídá stylu jeho druhé ženy.

Je na nich ale uveden rok 1713. „Když si uvědomíte, že jsem našel rukopisy s datováním o sedm let dříve, než se měla s Bachem setkat, měli byste se ptát, o co tu jde,“ míní Jarvis.

Ke skálopevnému přesvědčení, že autorkou řady děl je opravdu Annu Magdalena ho s konečnou platností přesvědčí poznámka na titulní straně Bachových suit pro cello: „Ecrite par Madame Bachen, Son Epose (napsáno paní Bachovou, jeho chotí).“  Psaná je stejným rukopisem jako noty z roku 1713.  „Moji bývalí učitelé hudby vycházeli z toho, že Anna Magdalena Bachová kompozice svého manžela jenom přepisovala načisto.

A to je dodnes převládající mínění odborníků, bez ohledu na fakt, že neexistuje žádný originál kompozic napsaný mistrovou rukou,“ tvrdí Jarvis. Je známo, že Bach nedokázal noty kvůli špatnému zraku sám zaznamenávat. Proto mu zápisy provádí Anna Magdalena.

Nikdo si ale nepoložil otázku, jestli byla pouhou písařkou, nebo do věci vnášela i svoji vlastní invenci. Jarvis si myslí, že ano. Domnívá se dokonce, že autorem suit je ona sama! 

Jako argument uvádí, že suity jsou psané lehkou rukou, dynamickým rukopisem jako kdyby zaznamenávala hudbu ze svého nitra. Předpokládá, že pokud by skladatelova žena jenom zapisovala podle diktátu, stránky by působily těžkopádněji.

Způsob zápisu prý nevykazuje rysy, jako by šlo o pouhý záznam myšlenek někoho jiného. Jarvis navíc poznamenává, že svá nejgeniálnější díla Bach píše až po sňatku s Annou Magdalenou.

Na pomoc si v argumentaci bere i svoji bývalou studentku Heidi Harralsonovou, dnes muzikoložku zabývající se pravostí dokumentů, která mu během výzkumu pomáhala. Podle ní Anna stvořila některé skladby připisované Bachovi.

Mluví třeba o cyklu klavírních skladeb, slavných Goldbergových variacích: „Myslím, že jejich autorkou je Anna Magdalena. Důkazy jasně ukazují na Bachovu manželku,“ říká Heidi.  

Nedostatek důkazů 

Dají se ale taková tvrzení považovat za věrohodná? Odborníci se staví proti. Podle nich pro ně neexistuje dostatek důkazů. Například americký hudební kritik Alex Ross naráží na poznámku na suitách pro cello s tím, že napsat neznamená totéž jako zkomponovat.

Zároveň ovšem dodává, že některá díla jsou podepsána oběma manželi, což je trochu nezvyklé.

Neobstojí ani argument týkající se rukopisů datovaných rokem 1713. Oba umělci se mohli setkat už toho roku, ale mohlo jít i o pozdější opis not načisto opatřený datem vzniku skladby.

Profesorka Fischerová ale připouští, že Jarvis může mít pravdu.  Sama mluví o nezřetelné hranici mezi hudební improvizací a komponováním, ze které podle ní „logicky vyplývá, že prvotřídní hudebnice jako ona (Anna Magdalena) mohla i komponovat.“