Ješek z Pardubic se roku 1158 účastnil tažení císaře Fridricha Barbarossy na Milán. Po dlouhém obléhání se rozhodl s několika českými pány vniknout do města. Útok je úspěšný, nic netušící obyvatelé jsou překvapeni.

Když ale družina prchá s kořistí, situace se zvrtne. Milánští měšťané spustili poplach.

Ješek všechny pobízí, aby opustili město, sám zůstává poslední. Už je v městské bráně, když za jeho zády padá železná mříž dolů. Kůň je na dvě poloviny. Statečný bojovník ale nechce nechat svého oblíbence milánským, vždyť mu tolik let věrně sloužil!

S vypětím sil ho odtáhne do vojenského ležení. Bojovníci dobře věděli, jak důležitý je kůň, ale taková odvaha a oddanost zvířeti nebyla obvyklá.

Rakovník: Sebevražda se šťastným koncem Město se roku 1588 vykoupilo z poddanství křivoklátské vrchnosti a stálo to rovných 3566 kop míšeňských grošů. V té době už užívalo znak. Jak se ale do něj dostal rak?

Jedna chudá mlynářka už nedokázala snášet bídu, kterou trpěla ona i její rodina. Rozhodla se otrávit sebe i své děti. Sbírá proto raky, kterými se okolní potoky doslova hemží. Tehdy se mylně věřilo, že raci jsou jedovatí.

Uvařila je a naservírovala. Když ale celá rodina zasedla k večeři, všichni najednou zjišťují, že klepetnatci jsou ohromnou pochoutkou. Všechno snědí, na miskách nenechají vůbec nic. Příznaky otravy se ale nedostavují ani druhý den!

Raci se od té doby stali součástí jídelníčku i erbu města.

Česká Třebová: Ztracenou pečeť našel kohout Městský písař jednoho dne ztratil pečetidlo. Nezbylo mu, než to oznámit na radnici. „Jak se to mohlo stát?“ obořil se na něj zle rychtář s konšely. Skromný písař zmateně krčí rameny.

Je pečlivý a netuší, jak je možné, že pečeť zmizela. Vždyť přece všechno prohledal! „Krutý trest za takovou nedbalost tě nemine. Nenajdeš-li pečeť, budeš popraven“, vyřknou konečný verdikt. Písař odchází domů se slzami v očích.

Když ale jde jeho žena nazítří vysypávat odpadky, všimne si, že jejich kohout hrabe mezi odpadky na smetišti. Najednou se něco zaleskne poblíž jeho pařátu. Žena se shýbne. „Ztracené pečetidlo!“, vykřikne radostí a běží ho odevzdat.

Od té doby má město v erbu kohouta s hlavou písaře, kterému nechybělo mnoho, aby o ni přišel.

Frenštát pod Radhoštěm: Husy nebo holubice? Obyvatelé města na úpatí Beskyd mají v erbu svatého Martina, který je patronem zdejšího kostela. Podle legendy to byl římský voják (asi 316 – 397 n. l.), později misionář a biskup ve francouzském Tours.

Jak se k němu dostaly husy? Ze skromnosti prý nechtěl přijmout biskupskou hodnost, a tak se ukryl v husinci. Ale husy, které například ve starém Římě byly využívány jako hlídači, ho svým křikem prozradily.

Z toho prý vzniklo pořekadlo, že na sv. Martina husa nejlépe zpívá. Křesťané sv. Martina nejčastěji vyobrazují, jak se dělí s žebrákem o plášť. Někdy bývaly husy ve frenštátském znaku považovány za holubice.

Proč, to ale nikdo netuší.

Hostinné: Město střeží dva obři Od roku 1756 najdeme v městském znaku dva obry. Jak se tam dostali, o tom vypráví hned několik pověstí. V dávných dobách prý byly Krkonoše osídleny divokými kmeny a vyskytovali se zde i dva obři.

Od nich dostaly hory i své německé jméno Riesengebirge. Riesen znamená totiž v překladu obry. Druhá pověst se ovšem značně liší. V okolních hustých lesích se kromě dravé zvěře údajně skrývala i spousta lapků.

Obyvatelé Hostinného proto vybrali dva silné a nebojácné ze svého středu. Byl to pekař a řezník, kteří pomáhali všem pocestným a zachránili nejeden lidský život. Podle třetí pověsti naopak obři městu škodili, proto měšťané postavili vysokou zeď a na škůdce připravili lest.

Ve věži nad vstupní bránou uvařili kotel horké kaše, kterou na oba obry vyklopili. Tím je oslepili a potom utloukli palicemi.

Sokolov: Ptáci smutného rytíře Rytíř Šebestián, který žil na horní Ohři, se v době křižáckých výprav účastnil bojů s Turky. Když se po mnoha letech vrací na svoji tvrz, nachází jenom spáleniště a zarostlý hrob své ženy a dítěte.

Srdce se mu svírá nad tou zkázou. Pomodlí se za ně a odchází. Nechce žít v místě, které mu připomíná jejich smrt. Na soutoku řek Ohře a Svatavy si proto v lesích vybuduje chýši. Žije tam prostě, jí hlavně ryby, zvěř a včelí med.

Jeho úkryt ale nezůstane utajen. Rytíř je šikovný ranhojič, a lidé z okolí ho proto žádají o pomoc. Navíc loketští hradní páni sem často zajíždějí na lov se cvičenými sokoly. Kolem jeho chýše proto postupně vznikla osada, kde se cvičili sokoli k lovu.

Dostala jméno po dravcích a obraz ptáka přešel i do městského znaku.