Mongolská poušť Gobi skrývá mnohá tajemství a jedno z největších se týká záhadného tvora jménem Olgoj chorchoj. Místní se ho děsí a pouhé vyslovení jeho jména prý přináší neštěstí.

Dokáže tento „hadí“ netvor vraždit na dálku a je chráněn tajemnými silami, jak se povídá? Český záhadolog Ivan Mackerle se na jeho pátrání vydal hned několikrát. Přečtěte si, co zjistil a jaká nebezpečí mu hrozila.

Nad zdánlivě nekonečnou mongolskou pouští Gobi kutálí vítr kamínky. Náhle se písek nadzvedne a vylézá z něj podivná asi metr dlouhá bytost. Její slizké tělo lze přirovnat k něčemu mezi krvavým střevem a přerostlým červem.

„Vrásčité, housenkovité tělo, které se ke mně plazilo, nemělo hlavu, nemělo oči (…), a než jsem stačil udělat první krok, netvor se vymrštil z písku a přilepil se mi na záda,“ vzpomíná na podivný noční zážitek známý český spisovatel, záhadolog a vedoucí tehdejší expedice do Mongolska Ivan Mackerle (1942–2013).

Z hororového snu se dobrodruh v červnu 2004 probouzí se strašnou bolestí na zádech. Na celém těle má podlitiny a pod lopatkami se mu objevuje velký podkožní krevní výron. Připomíná tvar obrovské pijavice, a jeho zdraví se ani další dny nelepší.

Co způsobilo podivnou nemoc?

„Druhý den se Ivanův zdravotní stav začal pomalu zhoršovat. Krevní výrony přibývaly a objevily se první známky selhávání srdce (…) Šlo mu o život.

Další pátrání museli ihned přerušit a z místa odjet,“ popisuje neradostnou situaci během třetí mongolské výpravy v knize Dobrodruh s duší kluka cestovatel a Ivanův syn Daniel Mackerle (*1962).

Po ukončení expedice se Ivanův stav začíná kupodivu rychle zlepšovat. Ale ještě dlouhé týdny není iniciátor pátrání po mongolské bestii zcela v pořádku. Zůstává pohublý a oslabený, a to přesto, že předtím neměl žádné podobné obtíže.

Že by se projevilo záhadné prokletí, o kterém v souvislosti se záhadným tvorem mluví někteří Mongolové a Číňané? Nebo šlo o projev fyzické zátěže během nepohodlné cesty?

Jde o nehmotný přízrak?

„Porušíte-li olgojův klid, hrozí vám smrt!“ znějí varovná slova mongolského šamana, jehož jurtu (typické obydlí Mongolů, připomínající mohutný stan – pozn. red.) náhodně objeví členové české expedice.

A to pouhé dny předtím, než dojde k záhadnému zhoršení zdraví Ivana Mackerleho.

Podle Mongola není olgoj „živý tvor z masa a krve (…), ale nadpřirozená zlá bytost, démon pouště.“ Je to zvláštní, ale kupodivu si něco podobného myslí také mnozí mongolští lamové a šamani, podle kterých má být náš viditelný svět propojen s další neviditelnou „dimenzí“.

Mohou tedy olgoje náhodní cestovatelé zahlédnout ve změněném stavu vědomí, nebo za jiných mimořádných okolností? Ale zůstaňme raději „při zemi“ a shrňme si nejzajímavější informace, které o tomto neznámém tvorovi máme.

Proč o něm cizinci nemluví?

Olgoj chorchoj je ještě před 40 lety znám pouze některým Mongolům, žijícím v odlehlejších částech jejich země mimo hlavní město Ulánbátar. Jenže ti se ho většinou obávají a s cizinci o něm nemluví.

Navíc informace jsou za dob komunistické éry (cca do roku 1989 – pozn. red.) potlačovány i z ideologických důvodů. Co přineslo změnu? Demokratické zřízení Mongolska, a především úsilí Ivana Mackerleho. Odkud se záhadolog o podivné bytosti dozvěděl?

Ze sci-fi povídky Olgoj chorchoj ruského spisovatele a vědce Ivana Jefremova (1907–1972). Mackerle tehdy vše považuje za výmysl, ale o několik let později se setká na vysoké škole s mongolským studentem.

A ten mu olgoje popíše jako podivné, ale skutečné zvíře, žijící pod pískem pouště Gobi. Proto Ivanu Mackerlemu nedává záhadný tvor spát ani v dalších letech, kdy o něm shromažďuje informace a chystá za ním první výpravu…

Plazí se jako žížala?

Jak údajná „hadí“ obluda vypadá? Podle některých svědků připomíná lesklé hnědočerné, necelý metr dlouhé koňské střevo. Podle jiných Mongolů je zbarven modře s černohnědým leskem, nebo dokonce červeně.

Dlouhý je prý půl metru až 1,5 metru a pohybuje se jako žížala: Smrskáváním a roztahováním těla a kroucením do strany. „Objevuje se většinou po dešti(…) Dva až tři dny se vyhřívá na sluníčku a pak zase zmizí,“ vypráví členům české výpravy stařenka Püret.

„Na povrchu nad ním se trochu hrne písek, takže je vidět, kudy putuje,“ dodává. A co když chce zaútočit? „Když chce někoho napadnout, vysune se z písku napůl ven.

Začne se nafukovat, bublina na jeho konci se neustále zvětšuje…“ Podle některých svědectví z něj poté vystříkne jed.