„24. prosince 1864. Obvykle byl velmi rušný den spojený s přípravami na Vánoce, a to nejenom pro vlastní tabuli, ale chystaly se i dárky pro sluhy.
Jak se nyní vše změnilo… Nemám ani co dát své osmileté dceři Sadai do ponožky, která visí tak lákavě přichystaná pro Santa Clause,“ líčí ve svém deníku Dolly Burgeová, vdova po vojákovi Thomasi Burgeovi.
V USA zuří od dubna 1861 občanská válka Severu s Jihem.
Na jedné straně Unie, tedy severní státy v čele s americkým prezidentem Abrahamem Lincolnem (1809–1865), na druhé jižanská Konfederace reprezentovaná Jeffersonem Davisem (1808–1889).
Ačkoli unionisté vítězí 3. července 1863 v bitvě u pensylvánského Gettysburgu, válka zatím ještě není definitivně rozhodnuta. Na obou stranách umírají vojáci a opuštěné ženy na ně čekají ve svých domovech.
S blížícími se Vánocemi je stesk po míru a domově ještě silnější. Takové momenty velmi silně působí i na Thomase Nastyho (1840–1902), amerického ilustrátora na volné noze.
Je radikálním členem republikánské strany, unionistou sympatizujícím s Lincolnem a se svými kresbami se v létě roku 1862 uchytí nastálo v redakci týdeníku Harper´s Weekly.
Nadílkou dětem bez tatínka
Politický karikaturista se umí obdivuhodně trefit do nálady a myšlenek obyčejných Američanů během války.
Na to, jaká je nálada ve společnosti myslí i v adventních dnech roku 1862. Tehdy načrtává kresbu modlící se manželky, která stojí u okna a dívá se na noční oblohu. Očividně je nešťastná z toho, že její manžel bojuje kdesi na frontě.
Na jedné stěně v místnosti visí manželův obraz. V pokojíku je navíc postýlka, kde klidně spí jejich dvě malé děti. Vpravo je další obrázek. Tentokrát zachycuje jejího manžela, sedícího o samotě s puškou u táboráku.
Nechybí ale ještě jedna velmi důležitá postava. V levém horním rohu leze do komína domu Santa Claus. Vousatý dědeček s čepičkou, který přinese dětem nadílku.
Dědeček rozdává ponožky
Pocity žen a mužů, které odloučila válka, Nast vystihne naprosto dokonale. „Ty jsi přijel domů?“ vrhne se žena kolem krku svému muži, vojákovi, který na Vánoce dostal dovolenku. Následuje objetí a gejzír polibků. Celá rodina je nadšená.
Právě takovou scénu znázorňuje další z kreseb, kterými karikaturista štědře zásobuje svůj domovský týdeník na přelomu let 1862/1863. „Nesmím zapomenout ovšem ani na vojáky, kteří umírají za naše ideály,“ přemítá v teskné předvánoční náladě.
Bere do ruky tužku a v hlavně už se mu rodí nápad na další kresbu. 3. ledna 1863 pak vychází na titulce časopisu Harper´s Weekly Santa Claus, který zavítal mezi unionistické vojáky.
Aby nikdo nepochyboval o tom, že stojí na jejich straně, obleče se do oděvu z americké vlajky. Rozdává jim teplé ponožky.
Zvedá chuť vojáků k boji
„Je to náš nejlepší verbíř,“ pronese o figurce Santa Clause dokonce s uznáním sám prezident Lincoln. Jednou svojí otištěnou kresbou totiž Nast dokáže mnohem víc než politici s pomocí tisíce slov.
Zvedne chuť unionistických vojáků vstupovat do armády a dál bojovat za svoji věc. Karikatura navíc nepostrádá ironii, protože kromě ponožek nabízí Santa Claus obdarovaným dokonce i loutku jižanského prezidenta Davise.
Je tedy jasné, kdo má být v téhle válce vítězem….Americký svět obletí první podoba Santa Clause jako vousatého starého muže přijíždějícího na saních tažených soby. Obrázek, který se v upravené podobě používá dodnes.
Zřejmě nejpůsobivější Nastyho vánoční ilustrace se ale objeví v roce 1864. Prezident USA Abraham Lincoln zde stojí ve dveřích sálu. Rebelující jižany zve, aby vešli z mrazivé noci dovnitř, kde se právě servíruje štědrovečerní unionistické jídlo.
Symbolizuje tak snahu znovu propojit obě znepřátelené strany. Nast dokonale ovládá umění propagandy a umí využít působivosti vánočních symbolů. Svým dílem tak možná přispěje i k vítězství unionistů.
