„Příroda mě bolestnou nemocí odsoudila k pomalé smrti, ale bohudíky konec už není daleký,“ svěřuje se italský milovník Giacomo Casanova krátce před smrtí německé spisovatelce Elise von der Recke. Tuší, že závěr jeho života se neúprosně blíží.

Casanovovy poslední dny na počátku června 1798 jsou kruté. Má bolesti a nemůže se ani normálně najíst. Jedinou útěchou je pro něj výživná polévka, kterou mu pošle Elise von der Recke (1754–1833).

Ovšem nejenom pro známého milovníka se smrt nakonec stala vysvobozením od bolesti. Ani jeho poslední roky ale nebyly zrovna procházkou růžovou zahradou.

Knihovník si píše deník

V lednu 1783 odjíždí spisovatel Giacomo Casanova (1725–1798) z Benátek do Vídně, kde se stává sekretářem benátského velvyslance Sebastiana Foscariniho (1718–1785).

Když italský diplomat zemře, Casanova se rozhodne přijmout místo u českého hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna na zámku Duchcov v severních Čechách. Pouští se zde do sepisování svých proslulých pamětí.

Nad papírem tráví spoustu času, někdy i dvanáct hodin denně, protože mu psaní nejde snadno. „Když nespím, tak sním. Když mne sny unaví, popisuji list za listem, ale po přečtení většinu vyhodím,“ říká. Moc zábavy si zde postarší milovník neužije.

Rozumí sice umění a také dobré kuchyni, ale ani pro jednu z těchto zálib tu nenajde velké pochopení.

Makaróny kuchař neumí

„Takhle zničit mé milované jídlo,“ zuří Casanova a rozběhne se zámeckou chodbou za kuchařem. Hrozí mu rukou, ale po chvíli ho to přestane bavit a zklamaně se vrátí do své pracovny.

Traduje se historka, že když se jednou zdejší kuchař pokusil uvařit makaróny a jídlo se mu nepovedlo, spisovatel ho prohnal po chodbě. Nezbývá mu tedy, než své chuťové buňky uspokojovat dováženými lahůdkami z ciziny.

Na Duchcov tak míří zásilky s olivami nebo čokoládou. S místními lidmi si moc nerozumí. Partnera pro diskuse najde teprve v rakouském princi a diplomatovi Charlesovi de Ligne (1735–1814). Při životě ho udržují také dopisy od přátel z Benátek.

Nemoc mu bere energii

Kdysi energickému svůdníkovi v posledních letech života chybí energie a stává čím dál popudlivějším. Postrádá smysl pro humor a pořád víc a víc se oddává smutku. Zbývají mu proto jen vzpomínky na lepší časy. Když je může zaznamenávat, je mu lépe.

Přesto uvažuje i o tom, že své paměti nakonec spálí. Cítí se osamělý, navzdory tomu, že Valdštejn zve na zámek společnost.

„V únoru 1798 vážně onemocněl močovými kameny, možná to byla i rakovina močového měchýře,“ uvádí rakouský historik Hermann Schreiber (1920–2014). Casanova trpí. Slábne a může jíst pouze tekutou stravu.

„Umírám slabostí, protože nemohu nic polknout,“ zmiňuje se v dopise z dubna 1798 adresovaném jisté paní Stölzlové, Valdštejnově příbuzné. Umírá 4. června 1798 ve svém křesle na zámku.

„Zjevně vypadal starší, než na svých třiasedmdesát,“ uvádí současný český historik Josef Polišenský (1915–2001). Pochopitelně se vyrojí různé spekulace o tom, že se umiloval k smrti. Nic z toho ale není pravda.