Na jeviště vlétne společně s prvními tóny, které naplní celé divadlo. Cupitání se mění v jelení skoky, které zakončí piruetou. V dalších minutách zkoprnělí diváci sledují mistra svého řemesla při práci.
Málokomu se povede, aby se jeho jméno stalo synonymem pro odvětví, ve kterém vynikl ještě za jeho života. Tanečníkovi Michailu Baryšnikovovi (*1948) se to ale podařilo.

Se slzami v očích
První krůčky dělá v Rize, která je tehdy součástí SSSR. Pedantského otce, důstojníka Rudé armády, vyvažuje jemná matka. V synových dvanácti letech ale spáchá sebevraždu, v téže době Baryšnikov propadá baletu.
Učitel tance v něm rozpozná talent a doporučí mu studia v Leningradu, kam mladík odcestuje v roce 1964. Citlivý Baryšnikov svůj odjezd údajně oplaká. Ve městě, které dnes nese jméno Petrohrad, se situace opakuje. Alexander Puškin (1907–1970) je chlapcem oslněn.
Tři roky po nástupu do školy už působí jako sólista v tamním divadle. „Nejdokonalejší tanečník, jakého jsem kdy viděl,“ píše novinář Clive Barnes (1927–2008), když Baryšnikova spatří koncem 60. let. Netuší, že baleťák brzy okouzlí i Západ.

Baryšnikov? Neznám!
Tanečníka, jež měří pouhých 168 centimetrů, trápí omezený repertoár a konzervativní prostředí. Touží po zdokonalování a experimentování, jenže na to není v Sovětském svazu prostor.
Všechno začíná 29. července 1974, kdy společně se souborem zavítá do kanadského Toronta. Baryšnikov údajně plán dlouho promýšlí. Nakonec se spojí s jedním z přátel, který mu podstrčí telefonní číslo, údajně napsané v novinách.
Odláká také pozornost agenta KGB, o pár minut později Baryšnikov žádá o politický azyl. Ve vlasti zuří, nechají jeho jméno smazat. On mezitím hostuje v Kanadském národním baletu.
Jeho další kroky míří do Spojených států, kde od přelomu roků 1974 a 1975 účinkuje s Natalií Makarovovou (*1940). Baletka shodou okolností také projde studiem v Leningradu a uteče během zájezdu. V jejím případě jde o Londýn a září 1970.

Zpátky domů
Baryšnikov najde nový domov v New Yorku, kde zcela rozkvete. Angličtinu si osvojí skrze televizi a práci najde v Americkém baletním divadle, kde už do roku 1978 platí za hlavního tanečníka.
Následuje dvouleté působení na volné noze v New York City Ballet pod vedením obávaného choreografa George Balanchina (1904–1983). Vydrží 15 měsíců, než ho dožene zánět šlach, a tak se vrátil do Amerického baletního divadla. Hlavní pracovní náplň? Umělecký šéf.
Do toho samozřejmě tančí. Čas od času se mihne před kamerou, ostatně premiéru si odbude už v roce 1977 ve snímku Nový začátek. Návdavkem si vyslouží nominaci na Oscara. Od léta 1986 rovněž získává americký pas.
„Jsem světoběžník,“ říká v rozhovorech, do Ruska se podle svých slov nikdy nevrátí. Vnitřně ho ale ničí vzpomínka na dětství, a tak před Vánoci 2016 napíše dopis lotyšskému parlamentu.
„Riga slouží jako místo, kde nacházím stálou inspiraci,“ vysvětluje a obratem mu udělí lotyšské občanství. Nabízí mu i to ruské, to ale Baryšnikov odmítne.