Plně naložené karavany arabských kupců míří už ve 3. tisíciletí př. n. l. z jihovýchodní Asie směrem na západ. Velbloudi jsou obtěžkáni vaky obsahujícími skořici, kurkumu, zázvor nebo kardamom, ale také kadidlo a myrhu.

Roku 800 př. n. l. se jedna z karavan zastaví ve fénické osadě Kartágo.

„Odkud pochází tyto vzácnosti?“ ptají se féničtí kupci, když přivoní k omamnému skořicovému dřevu. „V dáli, za mnoha, řekami a pouštěmi je údolí. V něm rostou vzácné stromy. Aby se k jejich dřevu nedostal nikdo nepovolaný, střeží údolí hadi.

Jejich jed zahubí každého, kdo se odváží se ke stromům jenom přiblížit,“ líčí Arab s nádechem hrůzy v očích.

Původ zboží zůstává tajemstvím

Féničané už se raději neptají na nic. Pytle s kořením zmizí a obě strany si mnou ruce nad dobrým obchodem. Arabové za žádnou cenu nechtějí, aby se někdo dozvěděl, odkud vzácné zboží vozí. Bojí se, že by přišli o své zdroje.

Ty pravděpodobně pocházejí nejenom z Arábie (například myrha), ale také z Číny. Čínský císař Chuang-Ti (cca 2700 př. n. l.) dokonce sestavuje přehled koření, v němž nechybí třeba badyán, bazalka, nebo fenykl.

Válečná kořist voní

Číňané se už tehdy plaví na Ostrovy koření (Moluky). Lodě s nákladem připlouvají k pobřeží Indie a Srí Lanky a obchodují s arabskými kupci. Jenže bohatnout z obchodu chtějí i jiní. „Asyřané pro koření bojovali a vraždili arabské kmeny,“ píše anglický historik Andrew Dalby (*1947). „Pokud jde o Samsí, královnu Arábie, sebral jsem jí 5000 měr koření všeho druhu,“ raduje ze své válečné kořisti ve své kronice asyrský král Tiglatpileser III., vládnoucí v letech 744–727 př. n. l.

Úplatky za klid

„Další asyrští monarchové Sennacherib a Esarhaddon i nadále žádali od Arabů jako poplatky další vonné látky ve stále lepší kvalitě,“ píše Dalby. Jako výměnu za to, že je nechají na pokoji, dostávají Asyřané od Arabů kadidlo, myrhu a skořici.

Zdroje vonných látek se stejně neutají.