Burtaj, manželka mongolského vládce Čingischána je v roce 1180 unesena, a to kmenem Merkitů. Temüdžin ihned svolá své spojence Wangchána a Džamuchu a společně vyrážejí do boje. Slaví úspěch, když se jim podaří dívku osvobodit.

Jenže přátelství mezi Čingischánem (1162–1227) a Džamuchou brzy začíná dostávat první trhliny. Oba by chtěli vládnout, a proto kolem shromažďují další stoupence. V roce 1182 se Temüdžin může pochlubit armádou o síle 13 000 mužů.

Ti si svého vůdce zvolí za chána a dají mu jméno Čingischán (oceánský chán). Pro Džamuchu je to samozřejmě výzva. I on je záhy jmenován chánem, a to stařešiny pocházejícími z jednotlivých rodů. Přátelé na život a na smrt se tak definitivně postaví proti sobě.

Vědí, že vyhrát může pouze jeden z nich. Druhého s velkou pravděpodobností čeká smrt. Napjatou situaci vyhrotí Džamuchův bratr, který Čingischánově vojenské družině ukradne koně. Takový čin si žádá okamžitou odpověď – zloděj je brzy dopaden a popraven.

Válka, s níž obě strany počítají, se už nedá odvrátit. Džamucha má na jejím počátku výraznou přesilu. Do boje proti nepřátelům může postavit asi 30 000 vojáků, což je dvojnásobně více bojovníků, než má k dispozici Čingischán.

Tuto výhodu zúročí v roce 1187, kdy vítězí v bitvě u Dalan-baldžutu. Jeho rival se však nevzdá. Nezlomí ho ani to, když se proti němu postaví také jeho další bývalý spojenec Wangchán, a celou válku nakonec vyhraje.

Velet může každý

„Mou sílu upevnily Nebe a Země. Jak to nařídilo mocné Nebe, přinesla mne sem Matka Země,“ prohlásí poté o sobě Čingischán. Džamucha je mrtvý a jemu už nic nebrání v tom, aby sjednotil všechny mongolské kmeny a z jejich mužů vychoval velice zdatné válečníky.

Čingischánovým vojákům je víc než cokoliv jiného vlastní disciplína. Jsou naprosto loajální a věrní svým velitelům. V sedlech malých, ale statných poníků zvládnou urazit najednou velké vzdálenosti. Kmeny, které si podmaní, mnohdy rády rozšíří jejich řady.

Čingischán ví, jak je přesvědčit, že právě on bude jejich nejlepším vládcem. Nově získané muže nechává vycvičit a zařazuje je do svého vojska. Jeho armáda tak postupem času dosáhne počtu téměř 100 000 bojovníků.

Každý z nich má nárok na odměnu, a to přesně podle zásluh. Nikdo nehledí na vojákův původ, ale výhradně na jeho schopnosti. Velitelem se tak může stát i muž z chudých poměrů a bezvýznamné rodiny.

Na druhou stranu se od všech válečníků vyžaduje naprostá poslušnost a podrobení se rozkazům nadřízených.

Za zbabělost, neuposlechnutí rozkazu nebo „neposkytnutí pomoci svému spolubojovníkovi v boji,“ jak uvádí vojenský kodex Jasa, následuje trest smrti, případně vyhnanství na Sibiři. Zvláštní skupinou mongolské armády je Čingischánova elitní garda.

Tvoří ji 10 000 nejstatečnějších bojovníků a má na starosti hlavně bezpečnost chánova sídla.

Chce ovládnout Hedvábnou stezku

Díky mohutné armádě se podaří Čingischánovi získat v roce 1207 další spojence – Ujgury. Nyní už nepochybuje o tom, že přišel čas na skutečně dobyvatelskou politiku. Podmaní si severozápad Číny a také část Tibetu.

„Jeho cílem byla Hedvábná stezka – klíčová obchodní trasa mezi Východem a Západem a brána k bohatství,“ přibližuje jeho úmysly Montefiore. „Nebudu odvádět žádné poplatky,“ odmítne v roce 1211 Čingischán požadavky vládnoucí čínské dynastie Ťin na severu Číny.

Místo toho se s ní utká v boji. Obléhá její hlavní město Jen-ťing, dnešní Peking, a nakonec ho dobude. Právě v Číně se také seznámí s novou zbraní – střelným prachem a raketami –, kterou později doveze i do Evropy.