Vévoda Albrecht Rakouský, míšeňský markrabě Fridrich, saský vévoda Albrecht, Piastovci Jindřich Hlohovský nebo Boleslav Opolský.
Samí vznešení páni se v červnu 1297 sjíždějí se svými družinami do Prahy, aby se stali svědky korunovace českého panovníka Václava II. A král si na slavnostním ceremoniálu nechává náramně záležet.
Velkolepá korunovace v roce 1297 má být stvrzením mocenského rozmachu Českého království. Václav II. (1271–1305) pro tuto příležitost nechává zhotovit nové korunovační klenoty. V místech dnešního pražského Smíchova vyrůstá velký dřevěný palác.
Opulentní hostiny střídají vystoupení básníků a pěvců nebo rytířské turnaje. Kdyby je do programu Václav II. nezařadil, bylo by to považováno za vrchol nezdvořáctví. V jeho době se bez rytířského zápolení už neobejde žádná sláva. Přitom o 100 let dříve ještě v Čechách stěží měli ponětí o takové kratochvíli.
Od bitvy se skoro neliší
Počátky rytířských turnajů, vzešlých z nezbytných vojenských cvičení v dobách míru, se však datují už do začátku 12. století.
Tehdy se západním směrem od hranic Českého království čím dál častěji skloňuje slovíčko „tournamentum“. Během tohoto „turnaje“ se proti sobě vrhají stovky, někdy i tisíce rytířů a krev teče proudem.
Jediným, čím se tournamentum totiž liší od skutečné bitvy, je předem domluvené místo a doba konání. Kvůli vysokému počtu mrtvých během turnajů ale nejprve proti krvavé zábavě ostře vystupuje církev.
Až později se k ní přidávají králové, knížata a majitelé panství, kterým dochází, že takto v dobách míru zbytečně přicházejí o skvělé bojovníky. Používání tupých zbraní je zavedeno na počátku 13. století.
Přibližně ve stejné době se začíná čím dál větší oblibě těšit tzv. sedání, kdy proti sobě na kolbišti v jednom momentu stojí už jen dva soupeři. Zápolí se nejčastěji se dřevci.
A právě tento způsob rytířského turnaje se prosazuje i v Českém království za vlády Václava I. (1205–1253), který pěstuje čilé styky se sousedním Německem.
Nebezpečný přetlak
Stovky barevných stanů vyrůstají v říjnu 1264 poblíž Prešpurku (dnešní Bratislavy). Český král Přemysl Otakar II. (asi 1233–1278) zde během skvělé slavnosti vdává svoji neteř Kunhutu Braniborskou (1247/1252–1292).
Ženichem jí je uherský princ Béla (asi 1245–1269), nejmladší syn krále Bély IV. (1206–1270). Přesně podle Přemyslových mocenských plánů.
Český král se hodlá před Uhry, s nimiž je jinak obvykle na ostří nože, vytáhnout a na svatbě neteře nešetří. Součástí oslav je i rytířský turnaj, v té době v našich končinách již hojně rozšířený.
Zájemců o účast je prý však tolik, že král nakonec nechává rozhlásit, že se ho může zúčastnit pouze 500 rytířů!
Oslavován eposem
Největšímu věhlasu z českých rytířů se na sklonku 13. století těší Jan z Michalovic (po r. 1260–1306), oblíbenec Václava II. a královský číšník. V roce 1293 se neohroženě vydává do západní Evropy, kde na jednom turnaji za druhým slaví triumf.
Na své slavné cestě nenajde přemožitele. Jeho „spanilé jízdy“ si nemůže nevšimnout ani německý středověký básník Heinrich von Freiberg. Dokonce na Janovu oslavu skládá celý epos!
„V české zemi rytíř žije, slávou všechny převyšuje…,“ opěvuje turnajového mistra a ochotně jej přirovnává k legendárnímu králi Artušovi. Evropa se postupně seznamuje s uměním českých rytířů. Na kolbištích je lidé poznávají už z dálky.
Do 14. století čeští šampioni totiž vstupují s výrazně delším a robustnějším dřevcem než jejich soupeři.
