Skip to content

Starověká ženská móda: Urozené Římanky se oblékaly jako prostitutky

Žena, oblečená až ke kotníkům v bílém, šlehne závistivě okem po své konkurentce v pestrobarevných šatech. Sluší jí to, s chutí by si to s ní vyměnila. Ať si, že se živí nejstarším řemeslem, alespoň se může oblékat podle svého vkusu!

Nevěstce ale nepřející pohledy žen nevadí, naopak, o to víc se předvádí. Muži na ulici na ní mohou nechat oči a za chvíli ji jeden z nich osloví. Zákony starověkého Říma nutí nevěstky oblékat se barevně a tím se odlišit od slušných žen. Až do 2. století př. n. l. dává něžné pohlaví přednost tóze (pruh látky o šířce 2 – 3 metry a délce asi 5 metrů, jeden konec visí přes levé rameno, druhý jde přes záda, pravý bok, prsa a levé rameno nebo hlavu, vpředu vytváří kapsu), ale později se jediným vhodným oblečením pro dámy stává bílá stola (dlouhé splývající roucho sahající ke kotníkům a přepásané stuhami).

Parádivost se stává hlavním znakem Římanek. Ty tam jsou doby jednoduchého oblečení.

Callgirls chodí v modrém
Vzít si na sebe tógu znamená vyslat okolí signál: „Jsem prodejná žena“. Lehké dívky toho ale využívají. Jednotný střih šatů zavrhnou, každá si svůj oděv přizpůsobí podle vlastní představivosti. Z materiálů letí hlavně hedvábí a barevné látky z řeckého ostrova Chios v Egejském moři. Svoji zvláštní módu mají dámy ze sítě prostitutek na objednávku, které se shromažďují okolo římské ulice Via Sacra, jakési antické „callgirls“. „Šlo obvykle o elegantní ženy, většinou polonahé, zahalené jen průhlednými bleděmodrými závoji,“ popisuje jejich oblečení současný český historik Vlastimil Vondruška.

Počestné Římanky zlobí. Své vzory hledají v prodejných ženách.

Úřady i žárliví muži šílí

Počestné Římanky si navzdory protestům přísných manželů berou nevěstky za vzor. V dobách císařství (27 př. n. l. – 476 n. l.) už mají všichni dohlížitelé nad morálkou smůlu. „Žádný zákon ani nátlak manžela nebyly s to zabránit, aby ve 2. století n. l. byla k nerozlišení žena veselého života a počestná paní domu,“ popisuje dobové poměry španělský spisovatel literatury faktu Juan Eslava Galán (*1948). Úřady i žárliví muži šílí.

Nákladnému strojení římských žen nedokáže zabránit žádný zákon.

Paruky z vlasů zajatkyň
Ze zákazu nošení střevíců si lehké ženy nic nedělají. Klidně se v nich ukazují na veřejnosti a dokonce si opatřují podrážky, které do pouličního prachu a písku cest otiskují výzvu „sequere me“ (v překladu následuj mne). Zatímco římská matrona musí mít umytý obličej a být dobře učesaná, nevěstky se neobejdou bez vrstvy líčidel. Malují si tváře, oči zvýrazňují antimonovým a galenitovým práškem. Prsní bradavky zvýrazňují purpurou, klín oranžově červenou barvou vyrobenou z heny a červené hlinky. Protože se mužům líbí plavovlásky, zesvětlují si vlasy nebo používají paruky z copů zajatých Germánek.

Římský nevěstinec. Někdy si do něj odskočí trochu přivydělat i vážené měšťanky.

Jak si přivydělávají patricijky?
Touha jít s dobou přiměje některé ctnostné Římanky chodit tajně pracovat do lepších nevěstinců, aby si mohly pořídit nejnovější módní výstřelky. „Je znám případ vdané patricijky, která si takto přivydělávala na módní šaty a líčidla, protože její manžel byl lakomý,“ vysvětluje Vondruška. Dlouho jí to prochází, než si ji jednoho dne koupí vlastní manžel. Když zjistí, koho má před sebou, kupodivu nenásleduje dramatický rozvod. Začne jí ale dávat ještě míň peněz, když si je zvládne obstarat sama…

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …