Francouzský král Jindřich III. jmenuje roku 1581 Giordana Bruna mimořádným profesorem na Sorbonně a Brunovi se od panovníka dostává práva „přednášet bez povinnosti navštěvovat bohoslužby“. Má obrovský úspěch. „Studenti přicházeli v houfech, aby ho poslouchali.
Dav, který se nevešel do posluchárny, obsadil přilehlé chodby a zadržoval dech, aby mu neušlo ani jedno slovo přednášejícího filozofa,“ líčí Caroutchová.
Nadšení studenti ale stejně Giordana Bruna (1548–1600) v Paříži neudrží. V roce 1583 přijme pozvání doprovázet nového francouzského vyslance Michela de Castelnaua (asi 1520–1592) do Anglie.
Tehdy už o sobě tvrdí, že je „profesorem filozofie a člověkem bez víry“.
Diskutuje o teoriích polského astronoma Mikuláše Koperníka (1473–1543), podle kterých Země obíhá kolem Slunce. Současný britský historik John Bossy se domnívá, že v letech 1583–1585, kdy filozof žije na francouzském vyslanectví v Londýně, zároveň plní funkci špeha pro sira Francise Walsinghama (1532–1590), sekretáře anglické královny Alžběty I. (1533–1603).
Údajně udává katolíky věrné skotské královně Marii Stuartovně (1542–1587). Jeden z Walsinghamových špehů podepisuje své zprávy jako Henry Fagot. Současný britský historik John Bossy tvrdí, že Giordano Bruno a Henry Fagot jsou jedna a táž osoba.
Jako důkazy staví časovou shodu pobytu Bruna na vyslanectví se sepsáním agentových zpráv. Jenže historikové Bossyho názor zpochybňují.
Uvězněný v domě hostitele
Pokouší se o svůj smír s církví, jenže z papežské kurie dostane vzkaz, že „jedině pokud se bezpodmínečně vrátíte do dominikánského řádu“. To je ale pro Bruna nepřijatelné. Před církví proto raději v roce 1586 prchne do Německa.
Opět učí na různých univerzitách. Střídá například Wiesbaden, Mainz, Wittemberg, Helmstedt. Rok 1591 tráví v německém Frankfurtu. Překvapivě přijme pozvání do Benátek od měšťana Giovanniho Moceniga. Má se stát učitelem filozofie v jeho domě.
Nabízí se otázka, proč Bruno toto pozvání přijímá. Neuvědomuje si snad nebezpečí, kterému bude vystaven? Církví je stále stíhán jako kacíř. Přesto si dokonce dovolí žádat o místo profesora matematiky na univerzitě v Padově.
Nakonec ho ale v roce 1592 dostane Galileo Galilei (1564–1642), italský astronom, který také zastává názor, že se Zeměkoule otáčí kolem Slunce. Mocenigo ale Bruna v roce 1592 uvězní ve vlastním domě, když ho filozof žádá o dovolenou. Udává ho za kacířství.
Pokání z omylů
Podle Mocenigova udání filozof „stojí mimo náboženství, odsuzuje služby boží, nevěří na transsubstanciaci (přítomnost Ježíše Krista ve svátosti Eucharistie – tedy těla a krve), pochybuje o Trojici, vysmívá se Kristovým zázrakům, odmítá Mariino panenství, soudí, že vesmír je věčný a že počet hvězd je nekonečný“.
Benátský inkvizitor Giovanni Gabriele de Saluce nechává Giordana okamžitě zavřít do benátského vězení San Domenico del Castello. Až do července 1592 probíhají jeho výslechy. Při posledním z nich činí Bruno pokání: „Přiznávám se ke svým omylům.
Pokorně prosím o odpuštění všech omylů, kterých jsem se dopustil a jak mi milosrdenství boží a vašich milostí daruje život, slibuje, že se změním, abych napravil vyvolané pohoršení“.
Kacíř umírá navzdory přiznání
Papežský Řím chce, aby mu Benátská republika kacíře vydala. Senát Benátské republiky hlasuje o jeho vydání a 142 hlasů je pro, pouhých 30 proti. Filozof tedy pluje lodí do Ankony a 27. února 1593 překročí jako zajatec brány Říma.
Okamžitě skončí ve vězení a před inkvizičním tribunálem. Následují výslechy trvající dlouhé čtyři roky. Giordano Bruno ale odmítne své názory odvolat. Nepomůže ani mučení v kole.
Proč se v Benátkách snažil zaujmout smírný postoj a teď naopak neoblomně trvá na svém? Možná proto, že roku 1593 odsoudí jako kacíře italského humanistu Franceska Pucciho (1543–1597), a to navzdory tomu, že se přiznal. Bruno nejspíš pochopí, že pokání mu trest neulehčí.
Tvrdohlavec nic neodvolá
12. ledna 1599 začíná soud. Celkem 34 bodů obžaloby kacíře Bruna ho viní z různých zločinů. Třináct z nich souvisí s jeho náboženskými tvrzeními. Trvá ale celý rok, než tribunál dospěje k rozsudku.
Teprve 9. února 1600 prohlásí, že Bruna vydá guvernérovi Říma, který ho nechá upálit na veřejném místě. Jeho spisy, jež už skončily na indexu zakázaných knih, mají shořet spolu s ním.
„Bude dobré, když v této době vynese církev příkladný rozsudek nad ochranou víry,“ míní papež Klement VIII. (1536–1605). Na přelomu století do Říma míří spousta poutníků a církev jim připraví opravdu velkolepé divadlo.
17. února 1600 se na římském náměstí Campo del Fiori mohou dívat, jak tělo odsouzeného stráví plameny. „Ten člověk setrval až do konce ve své prokleté tvrdohlavosti,“ říkají potom mniši řádu Compagnia di San Giovanni Decollato, kteří asistovali při popravách.
