Aztékové věří, že krev je posvátná životní síla, že bohové svou krví živí Slunce, a že jediným adekvátním výrazem poděkování může být jen podobná oběť.
Znehybněn pěti muži svírajícími jeho ruce, nohy a hlavu, leží na obětním kameni vytvarovaném tak, aby byl nejvýše jeho napnutý hrudník. Snaží se nedat najevo strach, přesto se chvěje a podvědomě se snaží vyškubnout.
Kněz zkušeným řezem rozetne kůži i svalstvo v oblasti bránice, vnoří ruku do otevřené tělní dutiny a tisíckrát opakovaným trhnutím, silným tak, aby přetrhl všechny cévy, vyrve srdce.
Rychle se otáčí, zvedá ruku, aby srdce posledními stahy zkropilo tvář sochy slunečního boha. Zatímco dav propuká v jásot, odkládá srdce do obětní misky a velkým nožem utne obětovanému muži hlavu. Tělo je poté svrženo dolů a díky strmým stěnám se skutálí až k úpatí chrámu.
Jatka trvají čtyři dny
Vyrvání srdce je u dávných Aztéků nejčastější, byť rozhodně ne jedinou formou veřejného obětování. Nejde přitom o jednoho či dva nešťastníky, ale o hromadná jatka provozovaná při každé vhodné příležitosti.
Například roku 1486 nechává při zasvěcení chrámu v Tenochtitlanu. aztécký vládce Ahuitzotl (?-1502) obětovat tisíce mužů, žen i dětí, většinou válečných zajatců.
Od rána do večera postupují k chrámu v dlouhých zástupech, spoutáni k sobě provazy protaženými přes proražené nosní přepážky. Trvá to čtyři dny, než je z hrudi vyrváno poslední srdce.
Přestože některými prameny uváděných 20 000 obětí je třeba brát s rezervou, nic to nemění na tom, že jde z dnešního pohledu o neuvěřitelný masakr, při kterém se kněží doslova brodí v krvi. Jenže tak to prostě u Aztéků chodí.
Lidské oběti mají zásadní význam pro náboženství, politiku a vlastně i každodenní život.
Obětování je výsadou
Obětování je u Aztéků vnímáno jako nutnost, jako povinnost k bohům i komunitě. Současně, ač se to nám může zdát absurdní, je také výsadou. Což neznamená, že by proto byla méně děsivá nebo ji někdo podstupoval dobrovolně a s úsměvem na rtech.
„Oni to nedělají proto, že jsou krutí, ale proto, že jsou zbožní,“ vysvětluje peruánský esejista Mario Vargas Llosa (*1936).
A také proto, že na rozdíl od evropského pojetí posmrtného života, o tom, kam se duše po smrti dostane, nerozhoduje to, jak člověk žil, ale jak zemřel.
Zatímco většina končí v nevlídné zemi mrtvých, duše těch, kteří zemřou na obětním kameni, putují ke Slunci a stávají se jeho doprovodem. Z našeho pohledu je tradice obětování začarovaným kruhem.
Možná vzniká jako pragmatická potřeba řešit problémy dlouhodobého přelidnění mexického údolí, vede však k potřebě vést války i v době, kdy to není nutné. Jen proto, že potřebují přísun zajatců k obětování.
Čím víc pláče tím lépe
Ačkoli Aztékové obětují především muže, některé rituály vyžadují ženy nebo děti. Ženy jsou obětovány bohyním plodin a země. Většinou obvyklým vyrváním srdce, ale například bohyni kukuřice je dívka obětována setnutím.
Její tělo je pak okamžitě staženo z kůže, kterou si oblékne nejsilnější kněz a v čele průvodu pak se sochou bohyně kukuřice vyrazí do ulic. Děti, většinou kojence nebo velmi malé děti, si žádá bůh deště Tlaloc.
Během slavnosti na jeho počest obchází kněží s dětmi pahorky v okolí a na každém jich několik obětují. Pokud přitom pláčou, tím lépe. Hojnost dešťů je pak zaručena. Proto je také cestou bijí, aby těch slz bylo co nejvíce.
Ani Aztékové však nejsou bez srdce (tedy ti, kterým ho zatím nevyrvali) a když průvod prochází vesnicemi, lidé se většinou snaží ukrýt v domech nebo mimo vesnici, aby srdcervoucí podívanou nemuseli sledovat.
Platí to i pro rodiče, kteří své děti k obětování prodávají s přemáháním a slzami, věří však, že dělají dobrou věc, která přinese prospěch celé komunitě a ostatně i samotným dětem, které po smrti zamíří do ráje hojnosti.
Na rozdíl od mužů a žen, kteří musí být zdraví a krásní, u dětí jde podle kosterních nálezů o jedince znetvořené nebo jinak nemocné. Můžeme tedy mluvit jakési podvědomé genetické očistě.
