„Dnes byl tedy přiveden k hranici, či lépe řečeno ke kůlu. Když mu byl, už umírajícímu, ukázán krucifix, odvrátil tvář s opovržlivým výrazem,“ líčí německý učenec Caspar Schoppe 17. února 1600 upálení Giordana Bruna. Ani v poslední chvíli kacíř Bruno neodvolá svá církev pohoršující tvrzení.
Sedmnáctiletý chlapec Filippo Bruno (1548–1600), rodák z vesnice Nola u Neapole, se 15. června 1565 se stává členem řádu dominikánů a v jejich klášteře u Neapole přijímá jméno Giordano.
Má sice v sobě potřebnou dávku zbožnosti, aby se stal mnichem, ale chybí mu úcta k autoritám. Pobyt v klášteře je ale především velkou zkouškou psychické i fyzické odolnosti a poslušnosti. „Tento způsob života byl něčím jako permanentní zkouškou charakteru:
mnozí odcházeli, dříve nebo později a ti, kdo to vydrželi, mohli být bez dalšího pokládáni za mimořádně odolné jedince,“ popisuje mnišskou řeholi současný český historik Karel Mácha (*1931).
Bruno, pro kterého je důležitá osobní svoboda, má problém podřídit se poslušnosti vyžadované v klášteře svatého Norberta. Jeho nespokojenost roste. Neustále si ale opakuje slib, který dal své matce Fraulisse.
„Dostuduji maminko,“ ujišťuje ji přesvědčivě při každém setkání a navzdory vzpurné povaze se mu to nakonec podaří. Roku 1572 získává kněžské svěcení.
Hříchy se sčítají
První mši odslouží ve svém rodném kraji v malém kostelíku nedaleko Salerna. Žehná svým krajanům. V duchovní službě ale nezůstane. Zamíří na neapolskou univerzitu studovat teologii. Zůstane tu až do roku 1576 a pobývá stále v dominikánském klášteře.
Jeho rebelské názory na církevní dogmata se vyostřují. Dostává se do sporů s představeným kláštera. Ten studenta obviní, že ze své klášterní cely odnesl obrazy a sochy svatých.
„Držel jsem přitom krucifix,“ namítá sice proti výtkám Giordano, ale nic mu to nepomůže. V očích opata je kacířem. „Jaký užitek vám může přinést ta kniha?
Čtěte raději něco jiného,“ řekne jindy s velkým pohrdáním, když vidí, jak jeden z noviců čte veršované líčení sedmi blažeností Madonny. Odsouzení doporučené knihy samozřejmě nezůstane bez odezvy. Hříchy neposlušného kněze se sčítají.
Ďábelské knihy patří rebelovi
Podezřelý je už jen tím, jak neustále ve dne i v noci čte. „Neobcuje snad se samotným ďáblem?“ ptají se ostatní mniši. Na klášterní toaletě se najdou zakázané knihy.
Jejich autoři jsou sice členové církve, Jan Zlatoústý (347/349–407) a svatý Jeroným (asi 347–420), ovšem nechybí v nich zde kacířské glosy holandského myslitele Erasma Rotterdamského (1469–1536) a právě ty církev popuzují.
Při vyšetřování, čí jsou knihy, narazí představený na Brunovi. Tentokrát už jeho obvinění putuje přímo k řádovému prokurátorovi. Rodí se obžalovací spis proti Giordanovi o více než 130 bodech.
„Budu odsouzen jako kacíř a čeká mne vězení,“ přemítá rebel Giordano a zvažuje, že klášter i řád opustí. Moc se mu ale nechce. Doufá, že šílenství přece jenom pomine. Tady má stravu, nocleh a klid pro přemýšlení. Nakonec je ovšem vyhnán.
Přichází obvinění
Odchází do Říma, kde najde azyl v dominikánském klášteře u chrámu Santa Maria sopra Minerva. Jenže jakmile sem dorazí obžalovací spis neapolského prokurátora, idylka okamžitě skončí. Čeká ho náročný rozhovor s opatem.
„Jsou pravdivé výroky, které jste pronesl?,“ ptá se představený kláštera. „Otče opate, vše je jinak, ale nelze úplně jednoznačně souhlasit s některými tvrzeními církevních otců,“ pravděpodobně takto probíhá diskuse se Sistem di Luccou.
Znechucený Giordano Bruno opouští klášter i řád. „Obžalován z kacířství, hodil prý svého žalobce do Tibery a utekl z řádu,“ píše o Brunových dalších činech český jezuita Konrád Kubeš (1890–1967) ve své Apologetické abecedě.
Nepřímo ho tím obviňuje z vraždy, ovšem přímé důkazy, že filozof skutečně vraždil, chybí.
Podobné skutečnosti o vraždě tvrdí ve své knize o Brunovi i současný britský historik John Bossy (*1933), emeritní profesor na univerzitě v anglickém Yorku.