Ačkoliv se proslaví jako autor něžného příběhu o Lišce Bystroužce, v reálném životě má dekadentní zálibu ve smrti. Například Boženu Hodačovou, manželku svého přítele Stanislava Kostky Neumanna, přemlouvá k sebevraždě. Žena naštěstí odmítne.

Zaměstnání jeho otce mu v dětství vypálí cejch vyděděnce. „„Rudla rasů hrál na basu,“ pokřikují na Rudolfa Těsnohlídka (1882–1928) spolužáci. Plivou po něm, někteří „odvážlivci“ si troufnou i hodit kámen.

Rudolfův tatínek Josef Těsnohlídek si v Čáslavi přivydělává jak ras, člověk, který likviduje uhynulý zvířata. Takoví lidé se považují za podřadné a žijí za městem v opovržení zbytku společnosti. Z plachého chlapce Rudolfa se stává samotář. Nevěří lidem.

Smrt ho pronásleduje. Jde se koupat se svým přítelem Filem Weberem do řeky. Jenže ta má silný proud, ten Fila odtáhne až pod jez. Rudolf v tu chvíli zkamení.

Kdyby skočil do řeky a pokusil se kamaráda zachránit, nebo se pokusil sehnat pomoc, snad by se ještě něco dalo dělat. Jenže on jenom tupě stojí. „Kdo s tímto člověkem přijde do styku, toho to stojí život,“ říká později Filův bratr.

Setkání s gymnazistkou

Slova Filova bratra jako by byla opravdu prorocká. Nešťastnému Rudolfovi se připlete do cesty dívka jménem Jindra Kopecká (1880‒1905). Pochází ze statku a nejspíš by tam strávila celý život. U své vdané sestry se ale setká s učitelkou.

Přiměje ji to k myšlence, že vzdělání by jí mohlo poskytnout jistou šanci, aby se její život netočil jenom podle ročních období a zemědělských prací s nimi spojených.  Když je jí 21 let, začne studovat na pražském gymnáziu Minerva.

Už jako gymnazistka potkává Rudolfa. „Seznámili se zvláštním způsobem. Jindra v Praze bydlela v podnájmu u manželů Míny a Václava Kroupových, kde bydlely i dvě dívky – sestry Těsnohlídkova tragicky zesnulého přítele.

On je chodil navštěvovat, a tak se s Jindrou seznámil,“ vysvětluje současná historička Hana Kraflová.

Dva, kteří vítězí

Rudolf jí doporučuje, aby chodila na přednášky na filozofickou fakultu. Spojuje je zájem o literaturu, společně píšou. Říká jí Kaja.

Pseudonym Níkésonté (dva, kteří vítězí) připisovaný Jindřišce samotné a jejím prózám mohl skrývat i jejich společná díla.  Kraflová dodává k jejich vztahu: „Zaujala ho nejprve křehkostí a citlivostí…Oba v sobě spojovali jak sílu, tak slabost.

On byl sice závislý, ale zároveň strhující a sugestivní, ona vnitřně pevná, realističtější, ale nervní, a tím ho lákala.“ Zamilovaný pár se vezme v květnu roku 1905 a poté se vydává na svatební cestu do Norska. Z líbánek se ale společně už nevrátí.

Noviny Národní politika píší 26. července 1905: „Sebevražda choti profesora z Prahy… V hotelu Vestnes byla nalezena paní profesorová Vesnoklisizk (?) z Prahy na svém lůžku mrtva. Vedle mrtvoly ležel revolver.

Její manžel byl též v hotelu přítomen,“ Nepodaří se zjistit, co se stalo. Těsnohlídek tvrdí, že jde o nešťastnou náhodu. Podle Kraftové hlavně proto, že takový výklad společnost lépe přijme.

„Sebevražda mladé ženy tak brzy po svatbě by byla skandální a vrhala by na něj špatné světlo.“

Sám se zastřelí

Úspěšný novinář, autor soudniček v Lidových novinách se nezbaví depresí. Nakonec se sám zastřelí 12. ledna 1928 v brněnské redakci Lidových novin. Napíše předtím na kartičku vzkaz.

„Odpusťte, že jsem to udělal tady.“ Jak se mu na hrudí rozlévá krvavá skvrna uvidí redakční sekretář Kuběna. „Nikdo už mi nepomůže, já jsem také Kaje nepomohl. Jen jsem ji hladil a utěšoval…,“ šeptá, když ho nakládají sanitky. V nemocnici vykrvácí.

Proč řeší sebevraždu takhle veřejně? Nechce tím obtěžovat svoji ženu Olgu (1893–1928). Ta se ale po zprávě o jeho smrti otráví plynem. Podle psychiatra Radkina Honzáka (*1939) byl Těsnohlídek duševně nemocný:

„Za našich studií nám byl prezentován na psychiatrii jako typický psychastenik (člověk s pasivní, slabou osobností – pozn. red.) s depresivními sklony.“