Skip to content

Špionka Josephine Bakerová svou krásou rozvázala jazyk i nacistům!

V sále se ztlumí světla a přítomní pozvednou zraky k pódiu. V tom se rozezní rytmická hudba a zpoza opony se objeví nejdříve kroutící se snědá ručka, poté paže a nakonec před německé důstojníky předstoupí tanečnice celá.

Z exotické ženy nemohou spustit oči. Ale co víc, ve snaze získat si její sympatie si někteří neúmyslně pustí pusu na špacír. Nevědí, že hvězda jazzu pracuje jako francouzský špion!

Když v létě 1940 Němci vlétnou do Francie, Josephine Bakerová (1906–1975) se nabídne pro potřeby domácího odboje. „Francie ze mě udělala, kým jsem, Pařížané mi dali svá srdce, jsem připravena jim dát svůj život,“ pronese rozhodně. Jakožto světově uznávaná umělkyně hovořící nejen anglicky a francouzsky, ale též německy, italsky, španělsky a portugalsky, francouzská tajná služba její nabídky ráda využije. Během svých cest po Evropě, ale i Jižní Americe, si pečlivě všímá pozic německých vojsk, o nichž později reportuje svým nadřízeným v odboji.

Bakerová prorazí nejprve v New Yorku. Poté se přestěhuje do Paříže.

Flirtuje s nacisty

Na německé ambasádě je rušno. Důstojníci v uniformách se smějí na celé kolo a hlasitě si přiťukávají skleničkami. Mezi pozvanými hosty je i Bakerová. Předstírajíce, že sympatizuje se zájmy Osy, nechává se přítomnými obletovat.

Tohle je její hra – směje se jejich vtipům, věnuje jim pozornost a sem tam dojde i na nějaký ten dotek. Není divu, že se někteří důstojníci přestanou hlídat a ve snaze exotickou tanečnici ohromit, pustí i nějaké to vojenské tajemství.

Za službu ve francouzském odboji získá řadu metálů.

„Omluvte mě,“ zašvitoří umělkyně a vyklouzne na toaletu, kde si neviditelným inkoustem na notový papír zapíše vše, co se právě dozvěděla. „Bakerová na večírcích odposlouchávala a flirtovala s vysoce postavenými italskými, japonskými a nacistickými důstojníky, aby od nich získala informace o pozicích německých vojsk a letišť,“ píše o vyzvědačských technikách současná skotská novinářka Ailsa Rossová.

V Maroku Bakerová vážně onemocní.

Tisk ji pohřbí zaživa

Na začátku léta roku 1941 Bakerová odlétá do marockého přístavního města Casablanky, aby zde pomohla zřídit výrobnu pasů pro evropské Židy. Zde ji však přepadne záhadná nemoc. Ať už se nakazila infekční chorobou, nebo ji otrávili nacisté kyanidem, jak sama tvrdila, faktem zůstává, že další necelé dva roky Bakerová stráví na nemocničním lůžku.

Její stav se přitom dlouho zhoršuje a několik týdnů doslova balancuje na hranici mezi životem a smrtí. Jednou se dokonce roznese fáma, že nemoci podlehla a noviny otisknou její nekrolog! Bakerová má však tuhý kořínek.

V březnu 1943 opustí nemocnici a prakticky okamžitě se vrací na pódia. Je sice zesláblá a pohublá, ale všechna její vystoupení jsou ihned beznadějně vyprodána. „Ty minuty na pódiu byly pro její léčení blahodárnější, než nekonečné měsíce v nemocnici,“ popisuje zpěvaččin návrat americký spisovatel Alan Schroeder (*1954).

Josephine se svými adoptovanými dětmi (pouze 10 z nich).

Proč nemá vlastní děti?

Za službu vlasti Bakerová po válce obdrží několik ocenění. Mezi nimi vůbec nejvyšší francouzské státní vyznamenání, Řád čestné legie. Z rukou legendárního francouzského generála a později prezidenta Charlese de Gaulla (1890–1970) pak obdrží i Lotrinský kříž.

Po zbytek života se odvážná umělkyně angažuje v hnutí proti rasové diskriminaci a na svém zámku v jižní Francii vychovává celkem dvanáct adoptovaných dětí – vlastní nemá žádné, neboť po jednom ze samovolných potratů musela podstoupit operaci, při níž jí lékaři odstranili dělohu.

Josephine Bakerová poslední roky svého života stráví ve vile v Monaku. Zde ji také v nedožitých 69 letech postihne krvácení do mozku, na nějž v dubnu 1975 umírá.

Foto: Wikimedia Commons, Flickr, Marrakech-riad.co.uk
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Svět zločinu
Zobrazit více …