Když se španělský conquistador Hernán Cortés (1485‒1547) po dobytí Tenochtitlánu vrací v roce 1521 zpět do Evropy, na palubě jeho lodi nechybí ani malé žluté plody (předkové dnešních rajčat měli žlutou barvu a velikostí odpovídali dnešním cherry rajčatům).

Někteří historikové se ale domnívají, že je na starý kontinent dopravil už janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus (1451‒1506) v roce 1493. Jisté je, že podle nálezů z argentinské Patagonie mají za sebou v té době už velmi dlouhou historii.

Kořist se neujme

Američtí vědci se přiklánějí k názoru, že předchůdci zlatých jablek (pomo d´oro), jak se jim přezdívalo, na planetě Zemi rostli už před asi 52 miliony let. V Evropě se ale kořist ze zámoří příliš neujala, i když Mattioliho herbář se o ní zmínil už v roce 1544.

Šíří se mýtus

Rostliny a jejich plody lidé dlouho považují za pouhou dekoraci, která se sice výborně vyjímá třeba i na stole, ale do talíře nepatří. Šíří se totiž mýtus o jejich jedovatosti. Rajská jablka ale za svoji negativní pověst nemohou.

Za všechno může kyselé pH

Příčinou obav se zřejmě stala skutečnost, že se v 16. století v kuchyních běžně užívalo cínové nádobí s velkým podílem olova. Kyselé pH šťávy z rajských jablek podporovalo uvolňování jedovatého kovu. Až ve 2.

polovině 18. století lidé konečně zjistili, že rajčata jsou v tom úplně nevinně a patří naopak k velkým pochoutkám.