Jít do boje považuje Leonidas (asi 540 př. n. l. – 480 př. n. l.) za svoji povinnost, ačkoli mu delfská věštba předpověděla, že jeho výprava možná neskončí dobře: „Bojovnost jeho a síla překoná býky a tygry, silný bude jak Zeus a pravím vám s jistotou toto: Bojovat bude do konce, zvítězí, anebo padne.“
Pochází ze slavného Héraklova rodu, kde se nejlepší vlastnosti a odvaha považují za samozřejmé. Ve starověké Spartě mají šanci jenom silní muži. Protože není prvorozeným královým synem, nastupuje stejně náročný výcvik jako všichni ostatní.
Výchova začíná v 7 letech a má zajistit, aby se chlapci stali poslušnými a odolnými. Zpočátku pochybuje, že by mohl být králem.
Teprve když po letech vlády (520 př. n. l. – 490 př. n. l.) umírá starší bratr Kleoménes, a i Dóriea už Chárón převezl na druhý břeh řeky Styx, nastupuje ve svých 50 letech na trůn.
Vstříc nepříteli
Když se chystá na výpravu proti Peršanům, moc dobře si uvědomuje, že střední část Řecka je plná kolaborantů. Ti by se s protivníkem nejraději nějak dohodli, hlavně aby měli od každého klid.
Proto při své cestě k Thermopylské soutěsce záměrně zastavuje ve městech, o nichž předem ví, že nejsou na jeho straně a tvrdě požaduje podporu. Thébská vláda se neodvažuje otevřeně odmítnout, a tak se všelijak vykrucuje.
Nakonec ale ochotně dovolí těm Thébanům, kteří jsou proti uzavření dohody s nepřítelem, aby s Leonidem odešli.
Členové peloponnéského spolku v čele se Spartou a město Athény se roku 480 př. n. l. dohodnou na společném postupu proti nepříteli a stanoví obrannou protiperskou linii u Thermopylského průsmyku.
Když Peršané dorážejí do makedonské Pierrie, vydává se král i s čtyřtisícovým peloponnéským vojskem na pochod k soutěsce. K němu se ve středním Řecku připojuje dalších 3000 mužů (Fókové, Lokrové, Thespijští a Thébané).
Současně vyplouvá 271 válečných lodí a 9 padesátiveslic pod velením Themistokla (524 př. n. l. – 459 př. n. l.) k mysu Artemísion. Leonidova armáda má nyní 7000 vojáků, perská cca 200 000.
Mistr strategie
Vyvádí z míry samotného perského krále Xerxa I. Když se obrovské perské vojsko dostane k Thermopylám, Xerxés pět dní váhá. Netuší, kolik je za postavenými barikádami Řeků. Padesát tisíc? Nebo dokonce ještě víc?
Před několika týdny si myslel, že ke zničení nepřátel stačí pouhý jeden vojenský oddíl, teď si neví rady, i když má celou armádu! Leonidův plán je zdržovat Xerxa u Thermopyl, dokud si řecká flotila neporadí s perskou.
Peršan si uvědomuje, že soutěsku je třeba dobýt, děj se co děj. Dává proto pokyn k útoku. Jeho vojáci dva dny bezvýsledně narážejí do barikád.
Spartský král odolává, jediným výsledkem jsou spousty mrtvých Peršanů. Neosvědčí se ani nápad obeplout ostrov Euboia a dostat se Řekům do zad. Všechno zhatí nenadálá mořská bouře, která za Sparťana vybojuje i druhou bitvu.
Krok od vítězství
Nebýt zrádce Efialta, mohli se Řekové možná radovat z vítězství. Právě on, horal z malijské Trachíny, neváhá zaprodat se za velkou odměnu protivníkovi. Prozradí Xerxovi, že existují horské stezky a ukáže, kudy se dostat nepříteli do týla.
Leonidas o stezce ví a pošle Fóky, aby ji střežili. Ti jsou ale vpádem nepřátel překvapeni a před lukostřelci se dávají na útěk. Perská tělesná garda bez problémů v noci přejde přes hory.
Když ráno spartský král otočí hlavu, překvapeně pozoruje řetěz nepřátel sestupujících z výšiny. Situace se zkomplikuje. Je třeba dát vědět Themistoklovi. Řeckým lodím se naštěstí nakonec podaří proplout průsmykem. Poslední jednání ale teprve přijde.
Tři stovky nejvěrnějších Sparťanů jdou se svým panovníkem v soutěsce u Thermopyl vstříc jisté smrti. Přidává se 700 Thespijských, zůstává i 400 Thébanů. Nedbají obrovské přesily a jejich odvážné činy hraničí s šílenstvím.
Nepřátelé dotírají jako vosy, přesto na ně Sparťané shlížejí s pohrdáním. Statečnému králi se nevyhne smrt.
Při šarvátce o jeho mrtvolu zahynou dva Xerxovi bratři. Řekové bojují, dokud nepadnou. Na jejich památku najdeme v průsmyku vytesaný nápis: „Poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“
