„Sandová je nesympatická žena! Je to vůbec žena? Mám jisté podezření,“ píše v roce 1836 polský hudební skladatel Fryderyk Chopin po pařížském večírku svému příteli německému hudebníkovi Ferdinandu Hillerovi.

V salónu hraběnky Marie d´Agoultové se právě seznámil s velice nekonvenční dámou.

Odpor šestadvacetiletého Fryderyka Chopina (1810–1849) se ale zanedlouho změní v lásku. Amandine Aurore Lucille Dupinová, baronka Dudevant, kterou umělecká Paříž zná pod spisovatelským pseudonymem George Sandová (1804–1876) se do geniálního hudebníka zblázní.

Na dvaatřiceti stranách dopisu vypíše hraběti Wojciechu Grzymałovi své city k mladému skladateli. V létě 1838 už si o jejich lásce šeptá celá Paříž. Na zimu vyrážejí i s oběma dětmi Sandové na španělský ostrov Mallorca.

Věří, že se Chopin vyléčí ze své nemoci. Zima na „rajském ostrově“ je ale bohužel krutá a málem pro něho znamená smrt. Jak později vzpomíná: „Byl jsem nemocen jako pes během posledních dvou týdnů. Tři lékaři mne navštívili.

První říkal, že umírám, druhý, že dýchám své poslední dny a třetí, že jsem již mrtvý.“

Oddaný jako psík

Spisovatelka vtrhne do jeho života jako vichřice, která zničí jeho sklony vytvářet si neuskutečnitelné ideály a zavírat se za hradbu svých citů. „Pro tebe, Auroro, bych lezl po čtyřech! Nic by mi nebylo příliš, dal bych ti všecko!

Tvůj pohled, tvé pohlazení, tvůj úsměv, když jsem unavený. Chci žít jen pro tebe, jen pro tebe chci hrát sladké melodie,“ tvrdí Fryderyk oddaně v říjnu 1839. Nikdo ale nepochybuje, že se sešly dvě naprosto rozdílné povahy.

„Pokud je oba znám, mohu počítat, že se začnou nenávidět po měsíci společného života,“ prohlašuje o nich společná přítelkyně Charlotta Marlianiová.

Vášeň skrývá do hudby

Tělesně nenaplněnou lásku ke spisovatelce vyjadřuje Chopin hudbou. Skladby z období jejich devítiletého vztahu překvapují výbuchy vášně. Sandová se smíří s tím, že neustále nemocný Chopin není stvořený pro milostné rozkoše a později ho přes jeho prosby o sexuální kontakt nutí, aby si ho odříkal.

Připadá si spíš jako ošetřovatelka než partnerka nebo dokonce milenka. „Už sedm let žiji jako panna s ním i s ostatními… Jestli vůbec někdy nějaká žena na světě v něm mohla vzbudit absolutní důvěru, pak jsem to byla já a on to nepochopil,“ líčí v květnu 1847 svému příteli Albertu Grzymałovi. „On si na mne naříká, že jsem ho zabila odříkáním, zatímco já vím jistě, že bych ho zabila, kdybych jednala jinak,“ dodává.

Plete se do rodiny

Příčinou rozchodu Sandové a Chopina se v roce 1847 stávají rodinné problémy. Spisovatelka už v roce 1845 bere do rodiny svoji vzdálenou neteř Augustinu Braultovou. Její vlastní dcera Solange se tím cítí odstrčená, syn Maurice zase těžce nese Chopinovo výsadní postavení v matčině životě.

Rodina se proto dělí na dva tábory: na jedné straně Chopin a Solange, na druhé Augustina a Maurice a hádky se množí. Sandové se nelíbí, že se Fryderyk do všeho plete: „..jeho radu v praktických záležitostech života nelze brát v úvahu.

Neviděl nikdy fakta ve správném světle a lidskou povahu nepochopil z žádného hlediska,“ vysvětluje George A. Grzymałovi. Fryderyk se zase cítí dotčený z jejího románu Lucrezia Florianiová o vztahu italské herečky s milencem princem Karolem.

Hlavní mužská postava má všechny Chopinovy špatné vlastnosti – nesnášenlivost, bezdůvodnou žárlivost…

Nemá ani na doktora

Od konce vztahu se Sandovou se skladateli daří čím dál hůř. Útočí na něj jeho nemoc, ubývá žáků, které vyučuje hudbě, i popularity. Poslední veřejné vystoupení proběhne v londýnské Guildhall 16. listopadu 1848.

Hra ve prospěch polských uprchlíků je ale pro něho velkým zklamáním. Obecenstvo víc zajímá víc tanec a bohaté občerstvení než klavírní virtuos. Už nemá sílu dávat hodiny. Postupně prodává nábytek, protože mu nezbývají peníze ani na jídlo a zaplacení lékaře.

Umírá před druhou hodinou ráno 17. října 1849. George, jeho největší láska, u jeho lůžka chybí.