Nezapomenutelná vesmírná stanice Mir, která hostila přes 104 kosmonautů z 12 zemí, dá dohromady Ruskou federaci s USA, utrží mnohé rekordy a vydrží na oběžné dráze třikrát tak dlouho, než je plánováno.
Mir se stane první dlouhodobě obývanou orbitální stanicí. K sovětskému projektu se s koncem studené války přidávají Spojené státy. V době své největší slávy má Mir 250 tun a bývá připodobňován k šesti autobusům.
Přestože se v Miru kosmonauté mohli pouze otírat mokrou houbičkou, kdežto v americkém Skylabu pohodlně sprchovat, na úspěšnost stanic to nemá vliv. Disciplinovaní pracovníci provedou v této kosmické laboratoři přes 31 200 převážně vědeckých výzkumů.
Během nich si několikrát zažijí pořádně horké chvíle – a to doslova, na Miru musí bojovat s požárem, nebo opravit rozsáhlá poškození, způsobená srážkou s nákladní lodí. Stanici obývají stabilně tři kosmonauti, v případě potřeby se jich tam vešlo i 6.
Jako první Evropan vstupuje na Mir v roce 1994 Němec Ulf Merbold (*1941). Jeho kolega Valerij Poljakov (*1942) stráví na stanici nepřerušovaně 437 dní. Další obyvatel Miru, Gennadij Padalka (*1958) je držitelem rekordu nejdelšího pobytu ve vesmíru vůbec, s celkovými 878 dny.
Mir hostí také 11 žen.
Trosky Miru padají k zemi
Stanice se vznáší nad Zemí ve výšce zhruba 400 kilometrů. S průměrnou rychlostí 28 776 kilometrů v hodině stihne za své působení oběhnout planetu 86 331krát. Přes veškeré své zásluhy ale stanice stárne.
Víc času zabírají opravy než experimenty, z ventilace se line zápach a jeden z astronautů NASA si postěžuje, že „vzduch ve stanici páchne jako starý vlhký sklep“. Po patnácti letech provozu stanice dosluhuje.
Ruský vicepremiér IlyaKlebanov (*1951) si stěžuje, že provoz Miru stojí ročně 20 milionů dolarů. Nakonec je stanice navedena do atmosféry. Jak taková akce může dopadnout? Lidstvo takovou zkušenost ještě nemá.
Moskva tak pro jistotu sjedná pojištění škod u britské společnosti Lloyd’s na 200 milionů dolarů. Po 15 letech provozu 23. března 2001 byl Mir záměrně naveden do zemské atmosféry, z větší části v ní shořel a jeho zbytky dopadly poblíž Nadi (Fidži) do Tichého oceánu.
