Italský sochař Donatello nemá žádné společenské ambice. Nezajímá ho, že se může pohybovat v té nejvyšší společnosti a těžit z toho, jak to dělají jeho mazanější kolegové. Ślechtický ani kardinálský lesk ho neohromí, dělá všechno podle své vůle.

Jeden janovský obchodník si u Donatella (1386 – 1466) objedná bronzové ženské poprsí v životní velikosti, tenké a lehké, aby se dalo snadno kamkoli dopravit. Když si přijde pro hotové dílo, zálibně si je prohlíží. Je spokojený.

„Dám vám dvacet florinů,“ prohlásí, když se dosyta vynadívá. „Tak málo? Chci čtyřicet!“ prohlásí sebevědomě sochař. „Rozhodněte za nás vy,“ pobídnou rozhněvaní muži Donatellova mecenáše Cosima de Medici (1389 – 1464).

Sochu raději rozbije

Ten vezme bustu a vynese ji na cimbuří svého florentského paláce do ulice, aby mohli lépe posoudit její kvality. „Nabízíte příliš málo za tak vynikající dílo,“ obrátí se pak Cosimo na obchodníka. „Málo? Vždyť na tom pracoval jenom něco přes měsíc! Půl florinu za den za jeho práci je přesně akorát,“ namítá lakomý kupec.

V Donatellovi bouchnou saze. Takhle se urážet přece nenechá! „Svoji práci taky umím ve vteřině zničit,“ odsekne, mávne rukou a busta letí rovnou dolů na ulici. Ženské poprsí se rozbije na kusy.

„Příště raději kupujte fazole a ne sochy!“ rozkřikne se na obchodníka. Ten mu okamžitě nabídne 80 florinů, jenom své dílo udělal znovu. Má ale smůlu, Donatello je neoblomný a žádné prosby nepomohou.

Zlatkami pohrdá

Podobných historek o svérázném sochaři koluje po Florencii spousta. Mluví a chová se drsně jako řemeslník, za kterého se považuje. Smysl pro čest při práci považuje za nejdůležitější. Pracuje tempem, které mu vyhovuje, tak, jak to považuje za správné.

Když nechce, aby ho někdo rušil, jednoduše ho vyhodí. Jeho díla ale mluví za všechno. Nikdy nikomu nepochlebuje, a proto si také nikdy moc nevydělá. Přestože si umí říct o honorář za své dílo, penězmi pohrdá.

Dotuje i své učně

„Mistře, dochází nám bloky mramoru. Potřebovali bychom peníze na nákup nových,“ žádá ho jeden z jeho pomocníků. Donatello ukáže rukou na košík visící u stropu ateliéru. „Vezmi si, co potřebuješ a příště mě s tím už neotravuj,“ zabručí.

Je otrávený, že ho zase někdo vyrušil z práce. Peníze, které dostane za své zakázky, ukládá do košíku, z něhož si mohou brát i jeho učedníci jak je jim libo. Nijak je nekontroluje, a proto také nikdy výrazně nezbohatne.

Na stáří ho naštěstí zabezpečí důchod, který mu vyplácí jeho velký příznivec Cosimo a později jeho syn Piero. Ten mu dokonce věnuje statek v Cafaggiolu severně od Florencie