Zástup turistů vzhlíží k dokonale ztvárněným křivkám mužského těla. Jeden z nich ale rozepne bundu a vytahuje kladivo!
Je 14. září 1991, hodiny ukazují 11.40 a 47letý nezaměstnaný malíř Piero Cannata vší silou uhodí sochu do prstů na nohou a jeden z nich zlomí! Policie pachatele následně označí za vyšinutého…
Nedaleko šumí řeka Tibera, do Florencie je to 100 kilometrů směrem na jih a správci zdejšího hradu Caprese Lodovicovi Di Leonardu Buonarrotimu Simonimu a jeho ženě Francesce di Neri di Miniato del Sera se ve stejnojmenném městě právě narodil synek.
Již druhý. Hoch dostane jméno Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni (1475–1564) a časem mu přibudou ještě tři bratříčci. Jde o starou patricijkou rodinu, která se může pochlubit dokonce vlastním erbem. Čím se ovšem chlubit nemůže, jsou finance.
Patricijové nemalují!
Malý Michelangelo si maminky neužije. Coby novorozeně putuje do péče chůvy ve městě Settignano. Ta je mekkou kameníků. „Už od chůvy jsem pil mléko smíchané s mramorovým prachem,“ nechá se později slyšet Michelangelo.
Ostatně, jeho opatrovnice pochází z kamenické rodiny a její manžel je kameník. Životnímu směru talentovaného hocha se nelze divit. Namísto klasických studií sedí v kostelech a maluje.
„Nádherné, měl by ses tomu věnovat,“ radí mu celoživotní přítel a později taktéž úspěšný malíř Francesco Granacci (1469–1543). Jenže patricijové nemalují. Když má Michelangelo nabídku stát se žákem malíře Domenica Ghirlandaio (1449–1494), otec je tvrdě proti.
Ze syna musí být obchodník! Nakonec však s tříletým studiem svolí. Jenže… za pouhý rok už Michelangelo strčí svého učitele do kapsy.
Krucifix vymění za mrtvoly
Michelangelo se fascinovaně promenáduje nespočtem kaplí florentské baziliky Ducha Svatého. Právě kývl na zvláštní zakázku. Vyrobí pro svatostánek dřevěný krucifix.
Nedělá to primárně kvůli penězům, bazilika ho nechá přičichnout k zakázanému ovoci – smí studovat anatomii přímo na mrtvolách v přilehlé nemocnici! Jeho sláva stoupá a pokladna cinká penězi, takže nakonec s láskou dotuje otce i bratry.
Ne vše se ale vždy podaří. „Ne! Ne! Ne!“ provolává geniální sochař a malíř a urazí kus sochy palicí. Michelangelo je perfekcionista. Když není dílo přesně podle jeho představ, neváhá ho zlikvidovat nebo alespoň poničit.
Do třetice všeho sochařského
Okukuje jeden sněhobílý blok kamene za druhým, a když není spokojen, vytěží si materiál na další sochu sám! Kararský mramor je proslulý, však se v Carreře těží už od dob Římské republiky.
O to víc s podivem bude vyznívat začátek práce jeho nejslavnějším sochařském počinu: Obdivuhodné, bez podstavce 410 centimetrů vysoké postavě biblického Davida. Materiál na sochu má totiž k dokonalosti daleko.
Jako první se do něj pustí Donatellův (1386–1466) žák, sochař Agostino di Duccio (1418–1481). Začíná pěkně od nohou, už se začíná rýsovat mezera mezi nohama… Jenže s mistrovou smrtí o zakázku neznámo proč přijde.
Druhým adeptem bude sochař Antonio Gamberelli (1427–1479). Jenže ani on u kvádru nevydrží. Ten pak dalších 26 let musí čelit živlům ledabyle zanechán na dvoře nádherné Florentské katedrály!
Moc velký, moc těžký…
13. září 1501 se do rozdělaného díla konečně pouští Michelangelo. 25. ledna 1504 je téměř hotovo. Socha se má zařadit mezi další kousky na střechu katedrály. „Nemožné,“ shodnou se ale zástupci florentských úřadů.
Skulptura váží přibližně 6 tun a navíc měří 5,17 metru. 30členný výbor, ve kterém nechybí zvučná jména jako Leonardo da Vinci (1452–1519) či Sandro Botticelli (asi 1445–1510), má rozhodnout o jejím dalším umístění.
Ve hře je devět možných míst, nakonec vyhraje lokace vedle vchodu do Palazzo Vecchio, česky Starého paláce vystavěného na přelomu 13. a 14. století.
Neuvěřitelný pytel zlaťáků
Banda dětí se nemůže na tu podívanou vynadívat. Ale jen chvíli, brzy zavání nudou. David se právě stěhuje ke Starému paláci! A to velmi opatrně. Akci má na starost 40 mužů a přesun z ateliéru trvá dlouhé čtyři dny!
Ještě toho léta bude Davidův prak a část pařezu pozlacena a biblický hrdina dostane navíc zlacenou bederní girlandu. A také ochranku. Ze strachu před vandaly odsuzujícími explicitní nahotu je socha v noci hlídaná.
Za své vrcholné dílo Michelangelo inkasuje údajně neskutečných 900 zlatých dukátů. To je prý víc, než si za celý život vydělá Leonardo da Vinci!
Zázrak z mramoru
„Je to Michelangelův zázrak, vrátil k životu někoho, kdo je dávno mrtvý,“ rozplývá se nad sochou jeho současník, uznávaný malíř, architekt a historik Giorgio Vasari (1511–1574).
„Jeho dílo předčilo všechny starověké i moderní sochy, co kdy existovaly,“ nešetří chválou. Michelangelo jde za hranici vlastního stylu i tradice. Renesance vnáší do umění zpátky závan antiky, ovšem on bude první, kdo Davida zpodobní coby postavu samu o sobě.
Zatímco všichni ztvárňují budoucího krále Izraele coby vítěze nad Goliášem, obvykle i s obrovou hlavou, on si vybere tu chvíli plnou napětí předtím, než k souboji dojde. Pokud se ale na sochu pozorně podíváte, zjistíte, že je podivně disproporční.
Zejména hlava je velká a stejně tak pravá ruka. Proč? Historikové umění mají za to, že jde o sochařovo geniální přizpůsobení pohledu zdola, socha měla přece stát vysoko nad hlavami kolemjdoucích.
Nepřátelé mají velké údy!
Co je naopak relativně malé, jsou genitálie. Optikou dnešní doby by se chtělo říct, že je to s podivem: Archetypální hrdina, je-li ztvárněn nahý, by se přeci měl mít čím pochlubit.
Jenže stačí si prohlédnout antické sochy a zjistíme, že jde o diktát starořeckého ideálu mužského těla. Ještě nedávno se mělo za to, že jde zkrátka o ideál krásy. Pravda je ale o kus vedle.
Správný antický muž je schopen vrcholného sebeovládání, což je v sochařství demonstrováno právě takto. A naopak, velké údy najdeme u hédonistických bytostí, jako jsou satyrové, ale i u nepřátel.
„Malý penis zkrátka značí ctnost v podobě zachování chladné logiky,“ vysvětluje historička umění Ellen Oredssonová z britského Národního archivu.
EPOCHAplus.cz lituje Davida:
Roku 1873 socha mizí z náměstí a majestátně pózuje v galerii Accademia ve Florencii. Že jste si jí ale na původním místě vyfotili? Jistě, jde ale jen o repliku dodanou roku 1910. Důvodem stěhování je zejména strach z vandalů. David jich potká celou řadu.
Prvně je napaden jen několik dní poté, co si hoví u Starého paláce. A to hned dvakrát. Po relativním klidu to kolem něj začne vřít zase roku 1527. Kvůli demonstrantům bude mít dokonce rozlámanou ruku na tři kusy!
Bezpečně se nemůže bohužel cítit ani v posledních desetiletích. Roku 1991 je brutálně napaden kladivem!
