Ožívá při prvním pořádném sněhu a umírá při tom posledním. To v ideálním případě. Občas ho ale pošle předčasně k ledu náhlá obleva nebo smečka vandalů, kterým se nelíbí, že na ně dělá dlouhý nos, a vrhá pohledy, temné jako uhel.

Sněhulák patří k zimě stejně neodmyslitelně jako Popelka na Vánoce. Zasněžená krajina by bez něj prostě nebyla úplná. Lidé staví břichaté mužíky s mrkví místo nosu a apartním hrncem na hlavě už tak dlouho, že zapomněli, kdy s touhle zábavou vlastně začali.

Byl a už není

Pravděpodobně úplně první obrázek sněhuláka je otisknut v roce 1380 a to rovnou v nejrozšířenějším středověkém rukopisu, knize Kniha hodin.

V malé modlitební publikaci, určené pro osobní potřebu zbožných laiků, se objevuje sněhový mužík, dřepící na dřevěné trojnožce. Výraz v jeho tváři prozrazuje, že mu není zrovna do zpěvu, čemuž se nelze divit, když přímo pod ním hoří oheň.

Celá ilustrace má s největší pravděpodobností poukazovat na pomíjivost života. V následujících staletích doplní obrázek sněhového panáka i nějaká ta písemná zmínka.

Jako třeba v životopisu Michelangela (1475 – 1564), podle kterého postaví slavný italský umělec na konci 15. století na nádvoří Medicejského paláce figuru ze sněhu.

Sněhulák místo demonstrace

Na začátku toho dalšího, konkrétně v roce 1511 vyroste v Bruselu v průběhu tuhé zimy více než stovka sněhových postaviček jako výraz nespokojenosti místních občanů s vládnoucí elitou.

Ti se místo demonstrací nebo pouličních nepokojů rozhodnou vyřídit si to s politiky sněhem a ledem.

A protože si přitom servítky rozhodně neberou, není tu kromě klasické satiry nouze ani o takové výjevy jako jeden sněhulák močící druhému do úst nebo rovnou kopulující dvojice.

Budoucímu římskému císaři Karlu V. (1500–1558) zase Bruselané postaví před palác sněhovou pannu s jednorožcem v klíně.

O poznání klidnější je setkání sněhuláka s Williamem Shakespearem (1564–1616), který ledového mužíčka zmíní na konci 16. století ve svém dramatu Richard II.

Z postrachu oblíbenec

Zajímavé je, že dlouhou dobu není sněhulák tím známým usměvavým sympaťákem, jak ho známe dnes, ale je znázorňován spíše jako ledový kruťas, ztělesňující nepřízeň zimního počasí.

Tak jako na mědirytině polského grafika Daniela Chodowieckého (1726–1801) z roku 1778, na které čtveřice hochů hází sněhové koule na zamračeného muže s koštětem v ruce.

Proměna mrazivého postrachu v humornou postavičku s úsměvem od ucha k uchu, daleko více podobnou obyčejnému člověku, proběhne až v 19. století, kdy lidé vezmou zimu na milost, přestanou ji považovat za nejhorší období v roce a podle toho se změní i ilustrace sněhuláků v knížkách.

Ve stejném století vznikne i první fotografie sněhuláka. Její autorka, Mary Dillwynová (1816–1906) z Walesu zmáčkne spoušť v roce 1853 a originál snímku je dnes pečlivě uložen ve sbírkách národní waleské knihovny.

Praha plná tanků

Poté, co jsou ledoví muži „omilostněni“, začnou rychle nabírat na popularitě.

Cestu do srdcí malých i velkých si klestí skrz ilustrace v knížkách, vánoční pohlednice a novoročenky, na kterých jsou často zobrazeni.

S příchodem 20. století se sněhuláci vyšplhají i na vánoční stromeček jako jedna z ozdob a často jsou ve formě hraček k vidění i pod ním. A kde jsou hračky, tam je reklama. I v ní jsou sněhuláci brzo jako doma.

Jejich hlavními fanoušky jsou samozřejmě hlavně děti, práce se sněhem se ale nezříkají ani dospělí. Jako partička kolaborantských stánkařů ze Senovážného náměstí v Praze, kteří z něho v lednu roku 1941 uplácají tank jako výraz loajality k novému režimu.

Se svým dílkem pak hrdě zapózují fotografům z časopisu Pestrý týden, kde snímek následně vyjde. Pár „vítězných tanků“ následně vyroste i jinde po městě.

Hvězda filmu i sportu

V pro svět přívětivějších časech se sněhulák postaví i před filmovou kameru. V letech 1997 a 1998 si dokonce dvakrát zahraje ve filmu s názvem Jack Frost. V prvním případě je cynickým zabijákem, v tom druhém milujícím tatínkem.

Obě úlohy zvládne na jedničku, stejně jako několik let před tím roli maskota Zimních olympijských her v Innsbrucku (1976). Na hlavu mu tehdy místo hrnce posadí typický tyrolský klobouk.

Zatímco v Rakousku si sněhuláků váží, v Litvě je nazývají „bytostmi bez mozku“. Toho v roce 2005 využijí místní občané, nespokojení s tehdejší vládou a před parlament postaví přesně 141 sněhuláků. Pro každého poslance jeden.