Nemá to lehké. Eko-aktivisté ho nechtějí, lesníci ho prý také nechtějí, ani jako vánoční stromek už se moc nechytá. Jen ten kůrovec je zatím všemi kusadly pro.
Les dnes pokrývá přibližně třetinu České republiky a jeho minoritním osazenstvem s téměř padesátiprocentním zastoupením je Smrk ztepilý. Symbol, vládce, ale v současné době také tak trochu psanec českého lesa.
Ač patří k původním druhům, přirozeně se u nás vyskytuje až v polohách kolem 1000 metrů. Tedy na svazích hor. Níže by se usadil jen výjimečně, možná v některých příhodných lokalitách.
Přesto ho najdete všude, i tam, kam by příroda dosadila jedli, buk, dub nebo jiný listnáč, ale ne smrk. To však nikoho příliš nezajímá. A tak stojí v lesích řady smrků, vyrovnané do zákrytu tak ostře, že na první pohled nejde o dílo přírody.
Na lesníky si došlápne Marie Terezie
Prudký rozmach výsadby smrku začal v době vlády Marie Terezie (1717–1780) a může za něj nedostatek stavebního dříví a nelítostné pustošení lesů. Na jejich kácení totiž nikdo nedohlíží.
Většina lesů patří šlechtě a neexistuje žádný zákon, který by jim plundrování lesů nějak reguloval. Zkusí to sice už Karel IV. (1316-1378) v návrhu zemského zákoníku Maiestas Carolina, ale těžce pohoří.
Šlechta se bouří tak vehementně, že Otec vlasti vycouvá a návrh stáhne. Nakonec to rozštípne právě Marie Terezie, vydávající v letech 1754 až 1756 lesní řády, které zavádí nejedno omezení a vlastníkům lesa ukládají řadu povinnosti.
Zakazují těžbu pryskyřice ze zdravých stromů, vývoz dříví do ciziny, vyžadují od lesníků patřičné vzdělání a také zavádí povinnost znovu zalesňovat vytěžené plochy.
Tu smrk, tam smrk, všude smrk
Začíná období monokultur, tedy ploch osázených jednou dřevinou. Nejprve jsou v oblibě borovice, ale pak se ukazuje, že lepší bude smrk, který do využitelné velikosti dorůstá už po 80 letech.
Nehrozí u něj, že poroste křivě, a navíc ho zvěř víceméně nechává na pokoji, protože jí nechutná. „Ideální,“ řeknou si naši předci vsadí na něj a sází ho kam se dá. Pěkně v řadách, co nejvíc nahusto.
Pokračuje se v tom i po celé 20. století, přestože se začínají objevovat první varovné hlasy, že takové množství monokultur asi nebude to pravé. Soudruzi však mají v dobách socialistických jasno. Hlavní je překročit plán v produkci stavebního dříví.
A tak se jede dál. Smrk navíc není jen zdroj kvalitního stavebního dřeva, ale také se symbol vánoc a nejčastější vánoční stromek.
Soumrak smrku
Na obzoru se však objevují mraky, které dají kritikům monokultur za pravdu. V osmdesátých letech minulého století decimují smrkové lesy v Severních Čechách imise, chrlené průmyslovými podniky. Dnes jim pro změnu dávají zabrat klimatické změny.
Ničí je plísně, hniloba i nedostatek vláhy násobený hustou výsadbou. Navíc je tu Lýkožrout smrkový (Ips typographus) alias kůrovec, který má na triku zřejmě nejvážnější kalamitu decimující smrkové lesy. A jde to ruku v ruce.
Teplo a sucho nahrávají množení kůrovce a současně snižují už tak oslabenou odolnost smrku. Strom totiž na obranu proti potřebuje vodu, z níž vyrábí pryskyřici, kterou pak brouky zalévá. Situaci ještě zhoršují majitelé lesů, kteří boj s kůrovcem nezvládají.
„Výkupní cena klesla tak, že mi ani nepokryje náklady na těžbu. Navíc i kdybych chtěl, pily jsou zahlcené a další už nechtějí.“ vysvětluje jeden z majitelů lesa. Už několik let navíc smrček nevládne ani vánočním hitparádám. Nejprodávanější se stává kavkazská jedle ze zahraničních plantáží.