„Ten člověk přece nemůže vykonávat lékařské povolání, vždyť má padoucnici! Slyšeli jste už o tom, jak dostal záchvat?“, jde šeptanda pražskými lékařskými kruhy. Mladý lékař Jan Evangelista Purkyně skutečně ve 20. letech 19. století omdlévá na pražské klinice a zůstává téměř půl hodiny v bezvědomí!

Jenže příčina je úplně jiná. Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) není nemocný, „jenom“ snědl velkou dávku kafru, chemické látky, jejíž pouhé 2 gramy už působí vážnou otravu! Experimentátorovi je sice hrozně zle, ale sotva se probere, hned sahá po zápisníku. Musí přece pro vědu zaznamenat, jak se cítil.

Musím zkusit všechno
„V celém organismu by nemělo být nic, co by nebylo až do detailu poznáno a prozkoumáno s ohledem na svůj místní a obecný účel. Tak bude celý organismus i příroda úplně průhledná oku i rozumu“, zapisuje si Purkyně roku 1822.

Řídí se tím skutečně důkladně. Protestuje proti tomu, jak se vědci staví k nauce o lécích. Umějí sice popsat, na jaké potíže se medikament hodí, ale jak léky účinkují, to je jim jedno. Jenže právě tohle je nejdůležitější! Chce si to sám ověřit, proto se pouští do pokusů se svým vlastním tělem. Polyká dávky emetinu (alkaloid z tropické rostliny), který vyvolává dávení.

Zkouší to tak dlouho, až „každé spatření barvy hnědé, preparátu emetinovému podobné, cit hnusnosti ve mně vzbuzovalo“, jak publikuje v časopise Chemická laboratoř roku 1820.

Nechte toho, vy sebetrapiči
Už jako student medicíny (v letech 1814 – 1818) zkoumá, co všechno člověk vydrží. Výčet látek, které ve 3. a 4. ročníku pozře, aby na vlastní kůži poznal, co s jeho tělem provedou, vydá na slušně vybavenou lékárnu: projímadla, éter, líh, soli, šťávy z rostlin.

Doslova si hraje se smrtí, protože nezaváhá ani nad jedy jako opium nebo hyoscyamin (obsažený v rostlině blín). Fascinují ho také závratě, kterých dosahuje houpáním.

Své zážitky líčí příteli Johannu Wolfgangu Goethovi (1749 – 1832): „Byla tehdá úpravná houpačka na Štvanickém ostrově, i dal jsem se půl hodiny, pak hodinu i více hodin houpati…“ Ten sice obdivuje jeho odvážnou vědeckou mysl, ale odsoudí ho za „sebetrapičství“.

Květina smrti
Rostlina náprstník (digitalis) je sice nádherná, ale také smrtelně jedovatá. K odchodu na věčnost úplně stačí sníst dva její listy. Proč by to ale někdo dělal, když jsou tak odporně hořké? Jana Evangelistu to neodradí. Roku 1825 si klidně dá k snídani jedovatý čaj a s papírem a perem čeká, co se bude dít.

Poznamenává si: „Odvar vypit v 8 hodin ráno za dobré duševní i tělesné pohody. 10 hodin: Pociťuji ošklivost. Tep poklesl z obvyklých šedesáti až sedmdesáti úderů za minutu na 54 a často nyní vynechává. 20 hodin 30 minut: Mám mírný srdeční záchvat, návaly krve do hlavy a nutkání ke zvracení.“

Ještě než začne vidět dvojitě a upadne do bezvědomí, stihne na papír nakreslit podivné obrázky, které později nazve: „mžitkové růže.“

Nikomu není vhod
Někteří lidé ale nejsou z jeho nekonvenčních metod bádání zrovna nadšení. Když roku 1923 nastoupí jako profesor anatomie a fyziologie na univerzitě ve Vratislavi (dnešní Polsko), profesorům na něm vadí úplně všechno včetně jeho původu.

Přišel z Rakouska, „odkud se nešlo ničeho dobrého nadít.“ Nudné biflování nahradí pokusy a jedna stížnost proto stíhá druhou. Je nespolečenský, neumí dobře německy, dělá „bezbožné“ pokusy na zvířatech, je nesystematický. Zbytek profesorského sboru ho „propere“ opravdu důkladně.

Trvá dva roky, než konečně zlomí jejich odpor. I studenti jsou z něho nejdřív rozpačití. Spojovat výklad s praxí, to do té doby neznali, a tak jenom kulí oči. Při jeho zajímavých přednáškách se totiž nedá spát!