Dne 24. května roku 1283 se Češi konečně radují. Po letech nepokojů je snad čeká vytoužený klid. Do bran Prahy vjíždí jejich panovník, mladičký, sotva dvanáctiletý panovník Václav II. Jakmile se rozkouká v zemi, kterou před čtyřmi lety kvapně opustil, najde se pro něj i vhodná nevěsta.

Není to nikdo jiný než půvabná Guta Habsburská (1271–1297), dcera Rudolfa I. Habsburského (1218–1291). Právě ona má stvrdit dobré vztahy českého krále Václava II. (1271–1305) s Římskou říší. Už v roce 1276, kdy Rudolf ve Vídni jednal s Přemyslem Otakarem II. o míru, přislíbil, že provdá jednu ze svých dcer za českého kralevice Václava.

Slib pak naplní Guta. Když se 25. ledna 1285 Václav s Gutou berou v Chebu, oběma ještě není ani čtrnáct let. Slavnostní mši v chebském chrámu svatého Františka předchází rozsáhlá příprava.

Diecézní biskup Jindřich z Řezna zde 21. ledna 1285 světí chebský chrám obnovený po velkém požáru v roce 1270 a poté spojí manželským poutem Václava a jeho habsburskou nevěstu. Na slavnostní mši kromě římského krále Rudolfa nechybí ani spousta zástupců vysoké šlechty včetně bavorského vévody Ludvíka se synem, Rudolfova zetě braniborského markraběte Otíka VI., hrabat a další šlechty ze Švábska, Durynska, Porýní, Bavor, Míšeňska a Rakouska.

Jde o velkolepou společenskou událost.

Nevěsta na jedinou noc Mezi všemi září ve zlatě vyšívaném oděvu Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský (1255–1318), z žen vyniká královna vdova Kunhuta i dvě Rudolfovy dcery. Václav si dává na čas a nechá svatebčany čtyři dny čekat.

Přijíždí až v den obřadu. I když dvořané Václava i Gutu poučí o tom, co se během svatební noci bude dít, novomanželé nemají šanci užít si své vzájemné blízkosti. „Dalšího dne byl z manželské ložnice – o souloži se minoritský pramen (o Václavově svatbě píší dva prameny, zápisky chebských minoritů a Zbraslavská kronika) cudně nezmiňoval – přiveden opět do shromáždění knížat a kněžen,“ píše historik Libor Jan, jak krátký čas spolu manželé strávili.

Václavovi samozřejmě vadí, že nemůže být se svojí mladou ženou, která se prý „českému králi nesmírně zalíbila, když vstoupila do jeho lože.“ Jenže mladičká novomanželka musí na příkaz svého otce zpátky domů.

Co se děje?

Bez manželky není dědic „Moje dcera je ještě příliš mladá,“ tvrdí sice navenek, ale pravda je jiná. Třinácti nebo čtrnáctileté nevěsty jsou tehdy běžné. Ve skutečnosti mu vadí, že rozhodnutí mladého krále Václava II. ovlivňuje Záviš z Falkenštejna (1250-1290), který navíc žije v hříchu s Přemyslovou vdovou.

Proto Rudolf „začal přemýšlet, jakým způsobem stav změnit a předat vládu do rukou pomalu, ale jistě dospívajícího zetě.“ Václav II. se ocitá v nezáviděníhodné situaci. Bez manželky nemůže zplodit dědice, který bude mít legitimní nárok na český trůn.

Není také jasné, jestli římský král udělil svému zeti v léno Čechy a Moravu už v Chebu, nebo se to stalo až později. Každopádně drží Rudolf Václava v šachu a navíc získává v Čechách dalšího spojence, Mikuláše Opavského.

Ještě před pár lety Mikuláš Rudolfovi nemohl přijít na jméno kvůli smrti svého otce, ale teď se, jak se zdá, karta obrací. Důvodem se stává Záviš. Oba ho nenávidí. Vadí jim, že Václav zůstává v jeho područí.

Když Kunhuta roku 1285 zemře na tuberkulózu, vypadá to, že smutek semkne Václava se Závišem ještě více dohromady.

Nástroj v rukou tchána „Vyčistíme Moravu od těch band lapků,“ navrhne Záviš Václavovi a oba společně táhnou osvobodit zemi od ozbrojených band. Sebevědomí rádce z rodu Vítkovců proto stoupá. Rudolfovi už s ním dochází trpělivost.

„Musíme se ho zbavit,“ svírá rozčileně ruce v pěst. Mikuláš si myslí totéž. Hodně nápomocná bude Rudolfovi jeho dcera Guta, když jí otec roku 1287 konečně dovolí přijet do Čech za svým právoplatným manželem.

Plánuje se totiž korunovace, která se ale nakonec uskuteční až o deset let později. Z šestnáctileté královny se stává obratný nástroj pro otcovy záměry. „Nezapomeň, že zradil tvého otce a ani k nám Habsburkům se nechová, jak náleží…Sotva můžeš čekat, že ti bude věrný,“ našeptává Guta Václavovi.

Králova důvěra v Záviše skutečně klesá, až situace vyvrcholí Závišovou popravou roku 1290 u jihočeské Hluboké.