Především v 50. letech 20. století, jakési zlaté éře jaderných pokusů, vznikaly nejrůznější nápady na to, jak by se jaderná energie dala využít i jinak než k ničení.
Nápady to však byly vskutku podivné a my můžeme být jen rádi, že k jejich uskutečnění nikdy nedošlo. O co se chtěli vědci pokusit?
Těžba ropy a zemního plynu
Ve Spojených státech vznikl program Plowshare, který se měl zabývat mírovým využitím jaderné energie. Ambice projektu byly velké, jedním z jeho plánovaných přínosů měla být těžba ropy a zemního plynu či snadný přístup k těžbě nerostných surovin.
První jaderný výbuch (test Rio Blanco) k získání zemního plynu proběhl v roce 1973 v Coloradu pod Fawn Creek. Zahrnoval tři detonace v různých hloubkách.
Bohužel se tři výbuchové dutiny nepropojily dle očekávání, získaný plyn byl navíc silně radioaktivní, a tudíž nepoužitelný.
Nenávratná investice
Do roku 1974 bylo i tak do projektu získání zemního plynu jadernými výbuchy investováno asi 82 milionů dolarů, přičemž odhady ukazovaly, že i po 25 letech této těžby by návratnost investice byla mezi 15 a 40 %.
Podobná situace se týkala také získávání ropy v rámci projektu Culdron. Exploze měly ropu zahřát, aby byla lépe těžitelná. K realizaci projektu však kvůli odporu veřejnosti nikdy nedošlo.
Širší Panamský průplav
Dalším z navrhovaných využití síly jádra v rámci projektu Plowshare bylo rozšíření Panamského průplavu, který budovali Francouzi mezi roky 1880 a 1889, dokončen byl pak právě Američany mezi roky 1901 a 1914. Až do roku 1995 byl proto výsostným územím USA. Řízené jaderné exploze jej měly prohloubit a rozšířit, aby byl přístupný i pro největší super tankery.
Plán ale narazil na nutnost upravit plavební komory na obou stranách kanálu.
Jako ještě ambicióznější byla navržena varianta takzvaného Pan-atomového kanálu skrz Nikaraguu, která by propojila Atlantský a Tichý oceán na úrovni mořské hladiny bez nutnosti použití plavebních komor. Opět měl být „vykopán“ za použití jaderných výbuchů.
Americká superdálnice i umělý přístav
Pod hlavičkou Projektu Carryall pak vznikla seriózní studie o využití energie 22 jaderných výbuchů k vytvoření obřího dálničního a železničního koridoru přes horský masiv v Kalifornii.
Jiný návrh počítal s vytvořením podzemních kolektorů vody v Arizoně či plánoval projekt pro vodní dopravu v Sacramentu v Kalifornii. V rámci projektu Chariot chtěli Američané využít pět vodíkových bomb k vytvoření umělého přístavu na mysu Thompson na Aljašce.
Z obav o domorodé obyvatelstvo a návratnost investice od něj bylo nakonec upuštěno.
Ostřelování Měsíce
V rámci tzv. studené války se USA a SSSR snažily všemožně zastrašit nepřítele. Američané chtěli Rusy oslnit výbuchem atomové bomby na Měsíci, viditelným ze Země. Vznikl tak projekt s názvem A119, který plánoval vyslání rakety s jadernou náloží k Měsíci.
Ambiciózní plán, který reagoval na vyslání sovětské umělé družice Sputnik na oběžnou dráhu Země, se nakonec nerealizoval a USA jeho existenci vehementně popíraly až do roku 2012, kdy o něm promluvil fyzik Leonard Reiffel, který za jeho vypracováním v minulosti stál.
Strach z radioaktivity a odpor veřejnosti
Američany od uskutečnění plánu odrazovala rizika spojená se zamořením povrchu Měsíce radioaktivními látkami, stejně jako odpor veřejnosti. Svůj plán na ostřelování Měsíce ovšem měli i Sověti.
Nesl označení E-4 a vypracoval ho jaderný fyzik Jakov Borisovič Zeldovič. Dokonce vznikla i maketa rakety, která měla nukleární nálož na Měsíc dopravit.
Od realizace Rusy odradila stejná rizika jako Američany, proto se mezi velmocemi následně rozhořel boj o dobytí vesmíru prostřednictvím vysílání astronautů.
Přesun planet sluneční soustavy
Už v roce 1948 hovořil Fritz Zwicky (1898–1974), švýcarský astronom působící na Kalifornském technologickém institutu, přednášek o tom, že by se energie z jádra dala využít k přesunu planet uvnitř naší solární soustavy.
Chtěl Venuši posunout dál od Slunce a Mars naopak blíže, aby na těchto planetách vznikly příhodné podmínky pro život, jaké jsou na Zemi. Opakované ostřelování těchto planet by pak podle něj mělo vést rovněž k vytvoření vhodných atmosfér.
Obří kosmická loď z planet
Ještě dále ve svých myšlenkách zašel, když plánoval, že by celá naše sluneční soustava mohla fungovat jako obří kosmická loď, která by cestovala k dalším hvězdám.
Energii by získávala ostřelováním Slunce, čímž by vznikaly asymetrické fúzní exploze, měnící dráhu celého Slunce. To by za sebou následně „táhlo“ i všechny planety. Měl za to, že by díky tomu mohlo lidstvo dosáhnout hvězdy Alfa Centauri již za 2500 let.
Zwicky se přitom do historie astronomie pozitivně zapsal například odvozením existence temné hmoty.
Pohon pro kosmickou loď
S využitím jaderné energie pro pohánění kosmických lodí zase počítal projekt Orion. Tento americký projekt na průzkum sluneční soustavy běžel od roku 1957 do roku 1964 v režimu přísného utajení.
V jeho rámci měla být vytvořena obří plavidla o průměru přesahujícím 40 metrů pro desítky až stovky pasažérů.
Ta měla startovat ze Země, ale nakonec se kvůli jaderné bezpečnosti přešlo k variantě, že by tyto lodě startovaly z kosmu, kam by je vynesly běžné rakety, jakou byl Saturn V a jeho uvažované dokonalejší varianty.
Oriony se stovkami pasažérů na palubě měly být schopny dosáhnout až 10 % rychlosti světla.
540 náloží na jediné lodi
Pohon by obstarávaly malé jaderné nálože odpalované přímo za lodí. Záď lodě by přitom byla chráněna speciálním štítem, který by zachytil energii jaderného výbuchu a přeměnil ji na dopředný pohyb rakety. Současně by sloužil i jako radiační štít pro posádku.
I nejmenší z uvažovaných lodí měla nést 540 náloží. Projekt byl nakonec ukončen kvůli mezinárodním smlouvám, které zakazovaly provoz jaderných technologií v kosmu, i z důvodu nedostatku peněz. Zbyla po něm jen technická dokumentace a několik experimentálních modelů.
Bombardování hurikánu
S dalším smělým plánem na využití jaderné bomby přišel roku 1959 meteorolog Jack W. Reed, který svůj nápad předložil na meteorologické konferenci.
Dle jeho teorie měl horký vzduch uvolněný při výbuchu jaderné bomby přímo v oku hurikánu, kterou by tam dle Reeda lépe dopravila ponorka než bombardér, mohl nahradit cirkulaci chladnějšího vzduchu a tím bouři zpomalit či zastavit.
Vzduchem šířená radioaktivita
Problém je ovšem v tom, že plně vyvinutý hurikán uvolňuje každých 20 minut energii ekvivalentní s 10 megatunovou jadernou bombou. Síla bomby svržené na Hirošimu byla jen 16 kilotun. Na zastavení hurikánu by tak bylo potřeba více než jediné jaderné bomby.
Nehledě na fakt, že poté by se součástí hurikánu stal i radioaktivní materiál, který by se do zastavení hurikánu šířil vzduchem.
Ochrana před asteroidem
Ve sci-fi literatuře oblíbené ničení asteroidů ohrožujících Zemi pomocí jaderných výbuchů za sebou má i vědecké zkoumání.
Seriózními návrhy na sestrojení rakety schopné zasáhnout přilétající asteroid se zabýval po skončení 2. světové války například David Dearborn z Národní laboratoře Lawrence Livermora v Kalifornii.
Studie publikovaná NASA v roce 2006 rozebírala možnosti, jak použít existující jaderné hlavice z výzbroje USA ke zničení přilétajícího vesmírného objektu.
Jak objevit hrozbu?
Dle závěrů studie je jaderný výbuch dodnes jedinou známou technologií schopnou zničit nebo změnit dráhu objektu pohybujícího se vysokou rychlostí ve vesmíru.
Největším problém však není doprava a navedení jaderné nálože, ale samotné objevení přilétajícího asteroidu. Drtivou většinu podobných objektů jsme schopni identifikovat až minou Zemi směrem ke Slunci.
Pokud přilétají z temných hlubin vesmíru, jsou prakticky neviditelné a o jejich odhalení rozhoduje pouze náhoda.
