Rozpálenými ulicemi britské metropole se line ohavný puch. Temže je plná hnijícího jídla, odpadu ze záchodů, zvířecích i lidských mrtvol. Lidé si k obličeji pevně tisknou kapesníky, žaludky se jim obracejí naruby i na míle daleko od řeky. Královna ruší výletní plavbu, parlament se chce z města raději odstěhovat…
Je polovina 19. století a Britské impérium právě pod korunou královny Viktorie (1819–1901) prožívá období prosperity a průmyslových inovací.
Londýn se však v té době potýká s jedním nepříjemným problémem – s rostoucí populací se zvyšuje i každodenní produkce splašků, které obyvatele sužují svým úporným zápachem.
Snazší ignorovat
Politici komplikovaný stav již po nějakou dobu úspěšně ignorují, aby si nemuseli lámat hlavu s hledáním účinného řešení.
Palčivá situace vrcholí s příchodem léta roku 1858. Během června začnou teploty v britské metropoli šplhat nad 30 °C a v dalších týdnech stoupají ještě výš.
O klimatizaci si Londýňané samozřejmě mohou nechat jen zdát, stejně jako o účinném způsobu chlazení jídla, které se rychle kazí.
To však není nic s problémem kolosálních rozměrů v podobě absence moderního kanalizačního systému – ještě předtím, než splašky stihnou odtéct do řeky Temže, se odporný zápach neúprosně šíří ulicemi města.
Semeniště smrtících chorob
Do svízelné situace Londýn paradoxně dostane nejnovější technická vymoženost – splachovací toaleta, jejíž pohodlí začnou střední a vyšší vrstvy s nadšením využívat.
Středověké stoky ale na takový nápor odpadní vody nejsou připraveny, jímky se plní závratnou rychlostí a zaplavují ulice.
Kromě toho se nacházejí v příliš těsné blízkosti studní s pitnou a užitkovou vodou, kterou kontaminují a šíří tak epidemii cholery, břišního a skvrnitého tyfu.
Temže je zamořená a špinavá, kromě odpadu ze záchodů a zbytků hnijícího jídla v ní končí i lidské mrtvoly – podél jejího toku ještě není vybudováno nábřeží, a tak není neobvyklé, že do něj někdo nedopatřením spadne. A policie se s vytahováním těl na pevninu nenamáhá.
Konec vznešených řečí!
Lidé, kteří si před opuštěním svého obydlí zapomenou zakrýt dýchací cesty, často neudrží obsah žaludku na svém místě. Parlament dokonce uvažuje o stěhování z města.
Výletní plavbu po vodách Temže si toho léta naplánuje i samotná královna Viktorie s chotěm, princem Albertem Sasko-Kobursko-Gothajským (1819–1861).
Přestože je vybavena navoněným kapesníkem, který si nepřetržitě tiskne k obličeji, v naprostém znechucení opouští palubu lodi po pouhých několika minutách a vrací se zpět do Buckinghamského paláce. „Konec vznešených řečí – smrdí to.
A kdokoli se toho smradu jednou nadechne, už nikdy na něj nezapomene,“ hlásají dobové noviny City Press.
Poslední kapka
Spojitost mezi znečištěním pitné vody a rozvojem cholery se lékaři Johnu Snowovi (1813–1858) podaří objevit již roku 1854, až do jeho smrti mu ale nikdo nevěří – podle obecně rozšířené teorie se nemoc přenáší zkaženým vzduchem.
Neúnosné životní podmínky léta 1858, období, které se do dějin zapíše jako „Velký zápach“, ale parlament konečně přimějí jednat – poslanci obratem schvalují zákon o výstavbě nové kanalizace!
Revolučního projektu se zhostí inženýr Joseph Bazalgette (1819–1891), který začne budovat 720 kilometrů dlouhou centrální kanalizační spojku, na kterou se pod ulicemi města připojí asi 21 000 kilometrů kanalizačních stok.
Hrdá rekordmanka
Všudypřítomný zápach se postupně začíná vytrácet, stejně jako cholera, která je díky o poznání čistší pitné vodě a celkově se zlepšujícím hygienickým podmínkám nakonec vymýcena.
Bazalgettův viktoriánský kanalizační systém funguje dodnes (musí se ale samozřejmě neustále rekonstruovat a rozšiřovat) a Temže je považována za nejčistší hlavním městem protékající řeku na celém světě!
