Obyvatelé dělnické třídy si na živobytí v Paintswille vydělávají dolováním uhlí z údolí, které světu později přináší slavné country zpěváky, jako je Crystal Gayle (*1951) nebo Loretta Lynn (*1932). Vyrůstá zde také šestiletý „kovboj“ Carl N. Mahan (1922–1958), který rovněž vstoupí do historie, jen trochu jinak, než jak by si jeho rodiče přáli.

18. května 1929 si Carl hraje se svým o dva roky starším kamarádem Cecilem Van Hoosem. Přehrabují se starým železem, když v tom Carl najde jeden obzvlášť pěkný kousek, který hodlá zpeněžit. Cecil mu jej vytrhne a praští ho s ním do tváře. V chlapci vzkypí vztek, a místo aby Cecilovi uštědřil ránu zpět, ve tváři rudý se zvedne a nasupeně odchází domů. Jedná naprosto automaticky a přirozeně. Přisune si stoličku a sundává ze zdi nade dveřmi otcovu brokovnici. Má ji na očích celých šest let života a mnohokrát už venku viděl, jak se z ní střílí. Nic těžkého, pomyslí si chlapec, když se s těžkou zbraní, která je pomalu větší než on, vrací za svým kamarádem. „Zastřelím tě!“ zakřičí svým dětským hláskem výhrůžně, a než Cecil stihne jakkoli zareagovat, z brokovnice vyjde ohlušující rána. Ta i hubeného Carla ve své zpětné reakci téměř povalí na zem. Cecil leží a nehýbe se, z rány mu prýští krev. Co se v ten moment honí šestiletému „kovboji“ hlavou, na tom se ani dnes psychologové neshodnou. Jisté je, že tímto hlasitým výstřelem se Carl stává na několik desetiletí vůbec nejmladším člověkem, který byl kdy souzen za vraždu.

V roce 1929 společnost není připravena akceptovat, že dítě ve věku šesti let nechápe, co znamená někoho zabít. „V tomto věku už děti sice rozeznají správné od špatného, ​​ale jsou velmi závislé na dospělých kolem nich, aby je naučili správnému chování,“ říká dětský psycholog James Brush. Pojem trestní odpovědnosti se proto od této doby zásadně mění a později, v případě dalšího amerického šestiletého vraha, Dedricka Owense, už nesou plnou vinu právě jeho rodiče.

Na místo se za pár chvil sbíhají dospělí a s hrůzou v očích zjišťují, co se stalo. Ještě ten den je Carl zadržen, a tak začne proces, který do té doby v Americe nemá obdoby. Je nasnadě, že případ vyvolává velký zájem veřejnosti a názory na potrestání chlapce se liší, čemuž pomáhají také média. Na titulních stránkách vycházejí fotografie Carla u soudu v obleku a v kravatě, s palčivými titulky a vykřičníky, jiné noviny vyvolávají zase soucit fotografiemi matky, které Carl usíná v soudní síni na klíně. Lidé z celé země posílají rodičům dopisy plné útěchy, ale také výhrůžky a nadávky.

Ani ne týden poté, co k události došlo, je malý Carl souzen za vraždu. Poté, co pravdivě a s dětskou upřímností vypoví, jak svého kamaráda zabil, leží v průběhu zdlouhavého soudního procesu na stole obhájce a unavený podřimuje. Porota se nakonec shoduje, že chlapec je vinen za zabití a soudce jej odsuzuje k patnácti rokům v reformní škole. To vzbudí velkou vlnu pobouření, kdy si veřejnost žádá odvolání a tvrdší trest. Po měsíci tedy dochází k přezkumu – s konečnou platností ale nakonec generální prokurátor rozhoduje, že za kauci ve výši 500 dolarů může Carl dál zůstávat u svých rodičů. Informace o Carlově pozdějším životě už jsou velmi řídké, ale podle všeho vede všední život. V roce 1958 se odstěhuje do Jefferson County a zemře velmi mlád, ve věku 35 let.