(autor: Helena Stejskalová)

„Čert nám byl tohle všechno dlužen,“ mumlá si pod vousy urostlý sedlák, když ho císařský důstojník žene rákosím. Hanbou by se nejraději propadl. Rukama si přidržuje kalhoty, od kterých mu voják právě uřízl knoflíky. Chlumečtí měšťané teď mají na břehu rybníka směšnou podívanou…

„Marie Terezie vydala Zlatý patent, kterým ruší nevolnictví a robotu,“ šušká se na českém venkově začátkem roku 1775. „Šlechta ty listiny má, ale nám je tají,“ dodávají spiklenci. Fámy se šíří po chalupách.

„Nemůžeme to nechat jen tak být,“ rozhodnou se sedláci. Scházejí se na panství v Náchodě a Chlumci nad Cidlinou ve východních Čechách a v únoru 1775 zde založí selskou radu.

V jejím čele stojí Antonín Nývlt (1721–1782), dědičný rychtář ze Rtyně u Náchoda.

Nespokojenost jako lavina

Jako poddaný bez nevolnických povinností, má mezi lidmi přirozenou autoritu, je „obratný, dobře smýšlející zámožný muž, který svými pokyny usměrnil špatně smýšlející, aby upustili od páchání četných nepořádků,“ jak o něm mluví dobové záznamy.

Tím jasně dává najevo, že nikoho nevybízí k žádnému násilí. Sepisuje návrh omezení robot a 20. března 1775 ho s ostatními sedláky doručí vrchnostenské kanceláři. Vynucuje si omezení robotních povinností.

K protestům náchodských se v vzápětí přidávají také sedláci a poddaní z dalších okolních krajů, například Boleslavska, Pardubicka, Čáslavska nebo Chrudimska.

Tvrdé zásahy

Nespokojenci vyrážejí v houfech přes dnešní Brandýs nad Labem směrem k české metropoli. U bran Prahy ale proti nim 24. března vyrazí vojsko. 40 tisíc pěšáků a čtyři jízdní pluky rebely rozeženou.

Ve stejný den míří další skupina v čele s rychtářem Matějem Chárou z Obědovic na Královéhradecku na zámek ve východočeském Chlumci nad Cidlinou. S vojskem se střetnou blízko dnes už neexistujícího rybníka.

Dva sedláci se utopí, dva zabijí vojáci, přes 70 vzbouřenců zajmou. Přesto se na druhý den sejde před zámkem asi 1200 rebelů, kteří chtějí vyplenit zámek. „Jestliže se nerozejdete domů, nechám vás postřílet jako psy,“ vzkáže jim ale vojenský velitel.

Neslavné konce

Selští vzbouřenci jsou 26. března znovu na místě. Setnina vojáků dostává příkaz zaútočit. Polovina druhé setniny vojska povstalce obklíčí, aby nemohli utéct. „Jsme v pasti,“ pomyslí si většina z nich.

Většinou nejsou ani pořádně ozbrojení, popadli, co doma našli, zemědělské nářadí jako kosy, také klacky, málokdo má střelnou zbraň. Přesto v nastalé bitce zastřelí dva vojáky. Pak se pokoušejí utéct, ale nemají kam.

Pět z nich vojáci zabijí, tři se utopí a 211 zajmou. Zajatcům uřežou knoflíky u kalhot. Jim pak nezbude, než si je potupně držet, aby jim nespadly. Nemohou proto ani utíkat, ani bojovat… Čeká je navíc potrestání.