„Je to člověk, který se musí plést do všeho, co se ho týká, a hlavně do toho, co se ho netýká,“ poznamenává o svém kolegovi ministr zahraničí Talleyrand. Mistrně tak vystihne povahu člověka, který svými obratnými prsty v letech 1792–1816 tahá za nitky francouzské politiky a jako ministr přežije dokonce pět vlád.
Dne 21. května 1759, malá francouzská vesničkaPellerinpoblíž Nantes. „Bude to lodivod,“ prohlásí námořník Julien Josef Fouché (1719–1771), když si prohlédne svého novorozeného synka Josefa Fouchého (1759–1820).
V předpokladu, že synek půjde v jeho stopách, se ale zmýlí. Josef je fyzicky slabý, nestačil by na těžkou práci. Navíc projevuje talent pro studium. Otec proto přehodnotí svůj názor a syna dá na dráhu duchovního.
Josef se místo plaveb po širém moři se vydává studovat na univerzitu v západofrancouzském Nantes. Škola mu jde dobře, projevuje literární i vědecké schopnosti a chce se stát učitelem.
Kat popravuje bez soudu
Zatímco Josef vystřídá několik univerzit, v Paříži v roce 1789 propuká revoluce.
Na univerzitě v severofrancouzském Arrasu se mladík potkává s jedním z jejích vůdců, radikálním poslancem Maxmillienem Robespierrem (1758–1794). Načichne jeho myšlenkami, a když se na podzim 1790 vrací do Nantes, nikdo nevěří svým očím a uším, jaký revolucionář se z něj vyklubal. Pozornost upoutává kritickými projevy na adresu francouzského krále Ludvíka XVI. (1754–1793). Jeho strmá kariéra začíná.
V okamžiku, kdy 10. srpna 1792 padne francouzské království, horkokrevného mladého muže lidé zvolí za zástupce departmentu Loire-Inférieure v Národním konventu. Zde si vždy umí si spočítat, co je pro něj výhodné. Přikloní se na tu stranu, která je pro něj nejvýhodnější. Aktivně podporuje Robespierra. Odsuzuje Ludvíka XVI. a požaduje jeho popravu.
V Lyonu, kde působí, neváhá odstranit nepohodlné osoby. Pod jejich popravami provedenými bez soudů je podepsaný právě on, a tak se mu po straně začne říkat „lyonský kat“.
Spiknutí proti bývalému příteli
Jeho chování se ovšem nelíbí Robespierrovi. Fouché je kvůli svým praktikám v Lyonu předvolán k jakobínskému Výboru pro veřejné blaho, orgánu, který má v letech 1793-1794 ve Francii v rukou výkonnou moc a dohlíží i na soudy a popravy.
Předsedá mu právě Robespierre. Předvolání znamená skoro téměř jistě odsouzení na smrt, a to si Fouché nechce nechat líbit. Zorganizuje spiknutí.
Dopisem osloví Paula de Barrase (1755–1829), jednoho z Robespierrových odpůrců. „Robespierre sestavil seznam těch, kteří budou označeni za nepřátele republiky. Byl jsem dlouho jedním z Robespierrových lidí. Přesto je na seznamu i moje jméno.
Za Lyon, za mou snahu prospět republice proti jejím nepřátelům,“ rozhořčuje se. Zdůrazňuje, že kdo půjde proti Robespierrovi, skončí na popravišti.
Podpoří generálův převrat
Upozorní Barrase, že Robespierre bude svůj seznam číst 27. července 1794 v Konventu a do té doby je třeba něco podniknout. Tím dá události do pohybu. Robespierre je i se svými spolupracovníky zatčen a skončí pod gilotinou.
Přesto je Fouché nakonec za své řádění v Lyonu zatčen a odsouzen. Už v říjnu 1795 ale dostane amnestii. Pomalu ale jistě znovu navazuje zpřetrhané nitky vztahů s vlivnými osobami.
Nabízí své schopnosti Barrasovi, který je členem Direktoria (pět volených direktorů, kteří vládnou od listopadu 1795 do listopadu 1799 Francii) a ten nabídku přijímá. Roku 1798 ho jmenuje vyslancem v Cisalpinské republice v severní Itálii.
O rok později se stává ministrem policie. Když v listopadu 1799 přichystá Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) po svém návratu z Egypta převrat, Fouché vycítí svoji příležitost a postaví se na jeho stranu. Je ale mazaný.
Má připravenou i variantu pro případ, že se převrat nepovede. Prohlášení ministra policie, které mluví o prozrazeném spiknutí generála a nutnosti ho zatknout.
Zabrání pokusu o atentát
Napoleon se mu odvděčí za podporu tím, že ho nechá ve funkci ministra policie. Fouché toho umí jaksepatří využít. „Za jeho působení dosáhla policie dosud nepoznané moci,“ píše francouzský historik Jean Tulard (*1933). Společně s ministrem zahraničí Charlesem Mauricem de Talleyrandem-Périgordem (1754–1838) nechá zatknout Ludvíka Henryho de Bourbon Condé (1772–1804), vévodu z Enghienu, a přesvědčí Napoleona o jeho nezbytnosti jeho popravy. „Chtěl vás zabít,“ argumentují oba.
„Ti, co mne chtějí zabít, jsou hlupáci a ti, co mně před nimi ochraňují, jsou padouši,“ říká Napoleon.
Nevěří Fouchému a dokonce si myslí, že některé údajné atentáty organizuje sám ministr policie jen proto, aby dokázal, jak je policie schopná. „Založil svou reputaci na vyšetřování, které následovalo po výbuchu pekelného stroje v rue Nicaise (pokus o atentát na Napoleona 24. prosince 1800),“ tvrdí Tulard.
