Kolem ohně sedí skupinka pralidí. Nad plameny se opéká maso a jeho vůně šířící se kolem brzy podráždí nosy budoucích strávníků. Maso je lidské… Ocitáme se na jihu Moravy kolem roku 1000 př. n. l.
Muž se zakousne do šťavnaté pečínky z nepřítele. Ohlodává kost a její úlomky hází za sebe do tmy. Psi se na ně vrhají. Podobné scény nejsou v jihomoravské Cézavě u Blučiny v letech cca 1900-750 př. n. l. výjimečné.
Svědectví o pravěkých hostinách poskytují pozůstatky kostí z asi 200 lidí. Jde o částečně zachované kostry se stopami štípání, řezání, lámání a opálení. Pocházejí z doby bronzové a řada z nich překvapivě patří dětem…
Pochoutka pro obyvatele sídliště
Cézava u Blučiny není jediným místem kanibalských hostin u nás. „V nalezených jámách z mladší doby bronzové, tedy před třemi tisíci lety, byly poházené kostry. Kosti jsou ohryzané a byly uvařené.
Šlo zřejmě o rituální kanibalismus, což usuzujeme podle toho, jak byly oběti pohřbeny,“ nechává se roku 2004 slyšet archeolog Jiří Kohoutek z Ústavu archeologické památkové péče v Brně.
Tehdy skončil výzkum v Chmelíně mezi Otrokovicemi a Zlínem.. Archeologové zde objevili 478 sídlištních objektů z doby před 3000 lety. Jejich obyvatelé zřejmě utěšeně holdovali kanibalismu.
Sousedy považují za vetřelce
Vůni masa nepřátel ale podléhají i obyvatelé středních a severozápadních Čech z období cca 1300-950 př. n. l. Tehdy tu vedle sebe sídlí lidé dvou kultur.
Na severu lid lužické kultury, která k nám zamířila z oblastí proti proudu řeky Labe a stopy po nich zůstávají hlavně u Stadic a Chabařovic. V Poohří na severozápadě Čech, má svá sídla pro změnu lid knovízské kultury.
Knovízané, kteří se tu usadili dříve, považují Lužičany za vetřelce. „Vzájemné vztahy byly zřejmě nepřátelské,“ míní současný historik Tomáš Velímský z Univerzity v Ústí nad Labem.
Na zajatcích si smlsnou
Pohraniční území mezi Lužičany a Knovízany střeží hradiště obou kultur. I když hospodaří podobně, nevycházejí spolu dobře. „Na ně! Zabte je!“ dodávají si odvahu do boje Knovízané.
V bitce padne několik Lužičanů, z dalších se stávají zajatci a oběti rituálních obřadů. Knovízský muž se snaží ostrým nástrojem odseknout úpon šlachy od lidské kosti. Nakonec kost ještě rozbije.
Podobně opracované a někdy i opálené kosti nejsou u v nálezech lidí knovízské kultury výjimkou. Třeba jedna jáma z Čachovic obsahuje 12 lebek mladých žen a mužů. Podle Tomáše Velímského jde svědectví o rituálním kanibalismu.
Křesťané chtějí hlavy nepřátel
Knovízští usedlíci někdy neváhají ani rozbít spodní čelist oběti, celý obličej i mozkovnu. Proč lidé knovízské kultury své sousedy tak nenávidí? Jedná se o konkurenci, která jim bere jejich zdroje. To ale možná není hlavní důvod.
Liší se totiž i pohřebními rituály, a tak příčinou sporů mohou být i odlišnosti v tehdejším pohanském náboženství. Hlavy nepřátel se v něm stávají rituální obětí. Možná ale překvapí, že podobné praktiky zkoušejí mnohem později i křesťané.
Důkazy o tom pocházejí z první křížové výpravy, kdy si roku 1098 kruciáti také dopřávají jako rituální oběť hlavy nepřátel.
