Městský park nemá nejlepší pověst, a tak dívka vracející se domů přivítá nabídku na doprovod. Nemůže vědět, že parku se všichni bojí právě kvůli tomuto mladíkovi. A kvůli jeho kladivu.
Rusko je tradičně považováno za líheň skvělých šachistů. Jeden z nich však hraje podle poněkud jiných pravidel. Rozhodne se zaplnit všech 64 políček šachovnice jmény svých mrtvých obětí. Podaří se mu to dřív, než ho dostihne spravedlnost?
Co takhle někoho zabít?
Dějiny ruského zločinu se začínají přepisovat v pondělí 13. července 1992. Toho dne dva nudící se a pořádně opilí moskevští studenti, Alexandr Pičuškin (*1974) a Michail Odijčuk (1974–1992), hledají zábavu a vražda jim připadá jako docela dobrý nápad.
Vydávají se do rozlehlého Bitcevského parku na jihozápadě města a poohlížejí se po vhodné oběti. Méně trpělivý z těch dvou je Alexandr. Svého kamaráda uškrtí a tělo ukryje pod kanalizační poklop. „První vražda je jako první láska.
Na to se nezapomíná,“ svěří se po mnoha letech. Toho dne si slíbí, že podobným způsobem dostane tolik lidí, kolik se vejde na šachovnici. Rodí se postrach Moskvy, který bude město terorizovat ještě za 15 let.
V košili sériového vraha
Už v červenci téhož roku osud dopřává Pičuškinovi další impuls. Začíná totiž ostře sledovaný proces se sériovým vrahem a kanibalem Andrejem Čikatilem (píšeme o něm na stranách 51 až 53), který sám přiznává 56 vražd.
Alexandr ho považuje za svůj velký vzor a o to více ho touží překonat. Ale ještě není ten správný čas. Mladík zatím jen sbírá výstřižky o Čikatilovi, kupuje si stejnou kostkovanou košili jako on, trénuje a posiluje. Čikatilo je v roce 1994 popraven.
Ať jeho fanoušek v budoucnu spáchá cokoliv, jemu už takový konec nehrozí. Rusko se rozhoduje respektovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a od roku 1997 tak trest smrti nevykonává.
Dům na dohled místa činu
Až do roku 2001 žije Alexandr Pičuškin docela obyčejný život. Je mu teď 27 let, pracuje jako skladník v supermarketu a bydlí s matkou. Právě v tomto období však začíná moskevská policie řešit záhadná úmrtí bezdomovců.
Opilci jsou na různých místech ubiti kladivem, ale na veřejnost tehdy ještě nepronikají hrůzné detaily. Například to, že tajemný maniak jim do prasklin v lebce vráží skleněné střepy, aby způsobil co největší utrpení.
Nejvíce mrtvých bývá nalezeno v Bitcevském parku. Jen o pár desítek metrů od něj, v Chersonské ulici, bydlí Alexandr. A na šachovnici už má 28 jmen. „S každou novou obětí jsem získával sílu,“ přizná později u výslechu.
Neexistující sexuální maniak
Sebevědomí bestiálního vraha roste. Alexandr přestojí i jediný drobný konflikt s policií, když hygienická kontrola v supermarketu nalezne nesrovnalosti v jeho zdravotní knížce. Úředníkům se navíc skladník zdá přehnaně nervózní.
Jenže všechna potřebná razítka se nakonec ukážou být pravá a podezření z padělání dokladů se nepotvrzuje. Alexandr Pičuškin je nadále považován za bezúhonného občana.
Za takového ho určitě má třeba i 28letá prodavačka Irena Gerovová, které na počátku června 2002 cestou z práce nabídne doprovod přes nebezpečný park. Po menším boji se mu dívku podaří uškrtit její vlastní punčochou.
Z křoví pak s potěšením sleduje, jak tělo posmrtně zneuctí skupina opilců. Tento okamžik svede vyšetřovatele na dlouho ze správné cesty. Od chvíle, kdy je nalezeno Irenino tělo, se začíná pátrat po sexuálním maniakovi. A do této škatulky Alexandr nepatří.
Do parku chodí jen policie
Do Bitcevského parku se začínají lidé bát vstoupit. Nejen proto, že zde řádí tajemný šílenec s kladivem. Jsou tu ale také časté policejní kontroly a zátahy. Policisté jednou postřelí do nohy mladíka, který v parku utíká před hlídkou, protože má v batohu nůž.
Jindy je zase zatčen transvestita, který s sebou bůhvíproč nosí kladivo. Na dobu vražd spáchaných v poslední době má však nezpochybnitelné alibi. V síti občas uvázne nějaká ta malá ryba z podsvětí, ale vrah stále uniká.
Jeho šachovnice už je popsaná více než z poloviny. Policie si stále neví rady. Pičuškin není typický zabiják, co by se nedokázal ovládat a bez vraždění se neobešel. Klidně si dá čtvrt roku pauzu, dokud policejní manévry v jeho rajónu nepoleví.
Známí umírají lépe než cizí
Alexandr vraždí stále stejným způsobem. Lebku oběti rozbije několika přesně mířenými údery kladivem a pase se na předsmrtném utrpení nešťastníků. Do ran nezastrkuje jen střepy, ale třeba i ulámané smrkové větvičky.
Útočí vždycky zezadu, dává si velký pozor, aby krev nezašpinila jeho oblečení, a nikdy mrtvé neokrádá. Přesto nepostupuje tak docela stejně jako dřív.
Zatímco na začátku zabíjel jenom bezdomovce, které nikdo nehledá a dlouho nebude postrádat, teď už se nebojí vyhlédnout si ani své vlastní známé. „Když oběť dobře znám, mnohem lépe dokážu prožít emoce ve chvíli, kdy umírá,“ bude později vysvětlovat.
Urážka psa se neodpouští
Alexandrovi nějakou dobu stačí letmá známost. Se zhruba dvacítkou svých obětí občas hrává šachy v Bitcevském parku. S jinými se spřátelí za pomoci lahve vodky. V roce 2006 však zabije i svého souseda Valerije Kuljazova.
Tato vražda je na rozdíl od ostatních osobní. Alexandr nikdy nezapomene na starou urážku, když kdysi jeho pes neodbytně očichával Kuljazovova čistokrevného miláčka. „Odveďte si toho podvraťáka!“ křikne na něj tehdy soused a podepíše si tím ortel smrti.
Zapiš si telefon na vraha
Nový styl spočívající v zabíjení známých přivede Pičuškin k dokonalosti v úterý 13. června 2006. Přestože je nesmělý a s ženami to moc neumí, toho dne si domluví rande se svou kolegyní ze samoobsluhy, krásnou Marinou Moskaljovovou.
Ta má Alexandra ráda, ale Moskva dnes není právě bezpečné místo. A tak mladá žena pro jistotu zanechá zprávu synovi. Stačí stručná informace o tom, s kým a kam jde a kdy se vrátí.
Jenže se spolu s Alexandrem vydávají do Bitcevského parku a odtud se lidé v takovém doprovodu zase tak často nevracejí.
Lístek z metra vypovídá
Marina skončí umlácená kladivem, spokojený Pičuškin však ještě nejde domů. Bezcílně bloudí parkem a plánuje další vraždu. V tuto chvíli už má zaplněno 61 políček a je trochu netrpělivý.
Těší se na to, až zcela popsanou šachovnici odloží jako dokonalou trofej a pořídí si novou, tak lákavě prázdnou. Mezitím už je však nalezeno Marinino tělo a rozbíhá se horečné pátrání. Oběť má v kapse jízdenku z metra.
Kamerové záznamy zachycují 36letou ženu v doprovodu nenápadného muže. Tentokrát už milice horkou stopu nepustí. Za takzvaným Bitcevským maniakem se zavírají dveře cely na moskevském vrchním komisařství.
Domovní prohlídka odhaluje nejen slušnou sbírku videokazet s násilnickými pornofilmy, ale především kladivo, s nímž byla ubita Pičuškinova poslední oběť.
Umělec milující utrpení
„Je obviněn na základě paragrafu 105 trestního zákoníku z vraždy dvou nebo více osob zvláště zavrženíhodným způsobem,“ oznamuje prokurátor Jurij Semin. Dvě nebo více osob není tak úplně přesný výraz.
Když Pičuškin v polovině srpna 2007 předstupuje před moskevský soud, je mu už prokázáno 48 vražd. On sám trvá na tom, že obětí bylo 61 a skončil tedy jen o tři jména před stanoveným cílem.
V průběhu vyšetřování ochotně provází kriminalisty po Bitcevském parku a popisuje své činy. Ostatky některých obětí jsou ještě k nalezení.
Alexandr se nijak netají radostí, kterou mu po celou dobu poskytoval pohled na utrpení. „Vraždit lidi není jako zatloukat hřebíky. To je opravdové umění!“ vykřikuje.
Bez zabíjení není život
Alexandr Pičuškin je v soudní síni uzavřen ve speciální kóji z bezpečnostního skla. „Kdyby mě nechytili, nikdy bych nepřestal,“ chvástá se. Ví, že přitížit mu to nemůže. Trest smrti mu nehrozí a nic menšího než doživotí nepřipadá v úvahu.
„Rozuměl jste verdiktu?“ ptá se soudce Vladimir Usov. „Nejsem hluchý, samozřejmě, že jsem rozuměl,“ ohradí se Pičuškin. Přesto mu stojí za to podat odvolání a požadovat snížení trestu na 25 let. Marně.
V únoru 2008 se za šachovnicovým vrahem definitivně zavírá brána trestanecké kolonie. Podle rozhodnutí soudu prvních 15 let trestu stráví v samovazbě. Bude to pro něj určitě těžké období.
„Život bez zabíjení je pro mě jako pro vás život bez jídla,“ prohlásil totiž u soudu.
